Niccolo Machiavelli

 

ROZPRAVY

o prvních deseti knihách Tita Livia

 

Věnování

PRVNÍ KNIHA

Kapitola I.

Obecně o původu měst, zejména Říma

Kapitola II.

O tom, jakého druhu jsou republiky a jaká byla republika římská

Kapitola III.

O tom, jaké události v Římě vedly k ustavení tribunů lidu a tím k zdokonalení republiky

Kapitola IV.

O tom, jak konflikty lidu a senátu přinesly republice svobodu a moc

Kapitola V.

O tom, kdo je lepším strážcem svobody – zda lid, nebo mocní tohoto světa – a kdo má vážnější důvody k nepokojům – zda ten, kdo chce něco získat, či ten, kdo na výdobytcích trvá

Kapitola VI.

O tom, zda bylo možné ústavou odstranit nepřátelství mezi lidem a senátem

Kapitola VII.

O potřebnosti soudů k upevnění svobody

Kapitola VIII.

O opodstatněných žalobách a lichých pomluvách

Kapitola IX.

O tom, že zakladatel státu či strůjce nových pořádků v zaběhnutém už útvaru musí jednat na vlastní pěst

Kapitola X.

O chvále zakladatelů republik a odsudku osnovatelů tyranie

Kapitola XI.

O římském náboženství

Kapitola XII.

O důležitosti náboženství a o tom, jak Itálie upadá, protože vinou římské církve nemá náboženství

Kapitola XIII.

O tom, jak Římané uměli dovedně využívat autority náboženství v řízení státu

Kapitola XIV.

O tom, jak Římané přizpůsobovali věštby svým momentálním potřebám, jak uměli vzbuzovat v lidech dojem, že jsou přísnými zastánci náboženství, i když jeho kodex často v nouzi porušovali, a jak tvrdě trestali jakékoli jeho znevážení

Kapitola XV.

O tam, jak Samnité v úzkých obrátili k náboženství jako k poslednímu útočišti

Kapitola XVI.

O tom, jak těžko národ uvyká nové či znovu nabyté svobodě po období monarchistické vlády

Kapitola XVII.

O tom, že dosavadní dlouhou špatnou vládou do morku kostí zkažený národ si jen těžko dokáže udržet znovu nabytou svobodu

Kapitola XVIII.

O tom, jakými prostředky lze ve zkažených městech zavést a udržet úctu k zákonům

Kapitola XIX.

O tom, jak snadno se udrží slabý následník po silném panovníkovi, ale jak dva po sobě jdoucí neschopní muži dokáží říši zničit

Kapitola XX.

O tom, jak se nedá nic pořídit beze zbraní

Kapitola XXI.

O tom, co je pozoruhodného na prvních třech římských Horatiech a třech albských Curatiech

Kapitola XXII.

O tom, že vsadit vše na jednu kartu se nevyplácí, a proč je bitva v průsmyku nebezpečná

Kapitola XXIII.

O tom, že každý spořádaný stát má svůj způsob odměn i trestů pro občany a nepřipouští, aby se někdo vyhnul trestu jen proto, že má z minulosti zásluhy

Kapitola XXIV.

O tom, že do boření starých pořádků a do zavádění reforem se může vláda pustit bez obtíží jen tehdy, když neporuší zdání neměnnosti

Kapitola XXV.

O tom, že v nově dobytém městě či provincii je nezbytné zcela rozvrátit dosavadní uspořádání

Kapitola XXVII.

O tom, proč Řím projevoval svým občanům více vděku než Athény

Kapitola XXVIII.

O tom, na čí straně je větší nevděk – zda na straně panovníka, nebo národa

Kapitola XXIX.

O tom, jak se může panovník vystříhat jedovatého sémě nedůvěry a jak jí občan sám může s úspěchem předejít

Kapitola XXX.

O tom, proč Řím nikdy své vojevůdce za neúspěch netrestal, ba ani tehdy ne, když republice z toho vznikla škoda

Kapitola XXXI.

O tom, že panovník nebo republika nesmí odkládat pomoc strádajícím poddaným

Kapitola XXXII.

O tom, že vždycky je lepší vyhnout se radikálnímu násilnému řešení problému ve státě

Kapitola XXXIII.

O účelnosti funkce diktátora, i o tom, že jeho pověření svrchovanou mocí za určitých okolností republice prospívá, zatímco svévolné uchvácení moci jednotlivcem vede zpravidla k zániku svobody

Kapitola XXXIV.

O škodlivosti decemvirátu, přestože decemvirové byli ve shodě se zákonem veřejně a svobodně volení

Kapitola XXXV.

O tom, že vyšší hodnostáři nikdy nesmějí pohrdat těmi, co jsou v postavení nižším

Kapitola XXXVI.

O tom, jak se v Římě zrodil zákon o půdě a jak nebezpečné je naráz zavádět něco nového, co se příčí starým tradicím

Kapitola XXXVII.

O tom, že vnitřně slabé republiky bývají nerozhodné a pokud nějaké rozhodnutí přece jen přijmou, pak spíše z nouze než ze svobodné vůle

Kapitola XXXVIII.

O tom, že v historii často nastávají totožné situace u různých národů

Kapitola XXXIX.

O vytvoření decemvirátu v Římě a jeho zajímavých rysech a o tom, jak může stejně špatný sběh historických okolností jednu republiku zničit, zatímco druhá z nich vyjde bez úhony

Kapitola XL.

O tom, že se nevyplácejí náhlé, nepřipravené změny ve vztahu k poddaným – od servility k autoritativnosti nebo od umírněnosti k vládě pevné ruky

Kapitola XLI.

O tom, jak moc a peníze snadno pokazí i nejlepší lidi

Kapitola XLII.

O tom, že muži bojující pro vlastní čest a obecné blaho bývají spolehlivými vojáky

Kapitola XLIII.

O tom, že dav bez vůdčí osobnosti nic neznamená a že se nikdy nesmí domáhat moci výhružkami

Kapitola XLIV.

O tom, že sebemenší porušení zákona je špatný příklad pro všechny občany a úplně nejhorší je, když ho nedodržují představitelé. Panovník, který zákon obchází, sám sobě píše rozsudek smrti

Kapitola XLV.

O neměnné podstatě lidské povahy a o potřebě člověka ponižovat druhé, ale sám zůstat nedotknutelný

Kapitola XLVI.

O tom, že lidé se dají unést hněvem bez ohledu na okolnosti v celkovém odhadu situace, ale nikdy v konkrétních podrobnostech

Kapitola XLVII.

O tom, jak zabránit volbě nežádoucího kandidáta

Kapitola XLVIII.

O obtížích při tvorbě a uplatňování zákonů v republikách a o tom, že porobená území vůbec nikdy nemohou pevný a skloubený právní řád vybudovat

Kapitola XLIX.

O tom, že žádnému hodnostáři nebo úřadům nesmí být svěřeno tolik moci, aby mohli ohrožovat chod státu

Kapitola L.

O tom, jak by republika či vladař měli umět udělat z nouze ctnost pro klid v zemi

Kapitola LI.

O tom, jak zarazit vzestup ctižádostivého muže k moci

Kapitola LII.

O lehkovážnosti lidu

Kapitola LIII.

O hodnotě důvěryhodného a energického muže, který dokáže čelit horkým hlavám davu

Kapitola LIV.

O tom, že vláda v neprohnilém státě má volné ruce ve všech všeobecně prospěšných opatřeních, a o tom, že stát, kde vládne spravedlnost a rovnost, nemusí mít strach z tyranie, a naopak tam, kde spravedlnost a rovnost je neznámým pojmem, se republikánské zřízení jen těžko prosadí

Kapitola LV.

O tom, že blížící se neštěstí věštívají lidé i příroda

Kapitola LVI.

O tom, že organizovaný jednotný lid je obrovská síla, zatímco dav je slabý

Kapitola LVII.

O tom, že lid je moudřejší a ve svém postoji stálejší než vládci

Kapitola LVIII.

O plnění závazků republikami a panovníky

Kapitola LIX.

O tom, že při volbě římských konzulů nerozhodoval věk

 

Věnování

 

Niccolo Machiavelli zdraví Zenobia Buondelmontiho a Cosima Rucellaie.

Zdravím Vás a posílám Vám dárek. Pravda, jsem Vám dlužen víc, než tato kniha je to nejlepší, co Vám mohu poslat. Vyjádřil jsem v ní vše, co vím a co jsem si osvojil mnohaletým studiem událostí světa. Ani Vy, ani nikdo jiný ode mě nemůže víc žádat, a proto si nestěžujte, že Vám víc nedávám. Možná, že v tomto díle odhalíte chudobu mého ducha, moje vyprávění budete považovat za ubohé a můj úsudek za ještě horší, zjistíte-li, že jsem se třeba často mýlil. Nejsem si však jist, kdo na to má věší vinu, zda Vy, protože jste mě nutili napsat něco, co bych o vlastní vůli nikdy neudělal, anebo já, že Vás svým dílem neuspokojím.

Přijměte tedy knihu jako dar od přítele, kdy o hodnotě rozhoduje záměr dárce. Tím, že své úvahy věnuji Vám, snad se Vám odvděčím za všechna Vaše dobrodiní a sám se vyhnu obvyklému úskalí: spisovatelé svá díla většinou věnují vladařům a zaslepeni ctižá-dostí je vychvalují za vynikající vlastnosti, ačkoli by si zasloužili za lecjaký špatný úsudek i pokárat.

Nevybral jsem si vladaře, abych se vystříhal stejného omylu, nýbrž muže, kteří by pro své zkušenosti a ctnosti měli právo stát se prvními muži ve státě. Nevybral jsem si ty, kdo by mi mohli nabídnout pocty, bohatství a úřady, kdyby chtěli, nýbrž muže, kteří by tak bezpochyby učinili, kdyby mohli. Vždyť po zralé úvaze víme, že ctít a chválit musíme ty, kdo štědří jsou, a nikoli ty, kdo štědří nejsou, ale mohli by být. Musíme si vážit těch, kdo umějí vládnout, a nikoli takových, kteří vládnou, ale neumějí to. Proto spisovatelé více chválí Hierona Syrakuského jako soukromého občana než Persea Makedonského jako krále. Hieronovi k vládnutí chyběla jenom ta říše, kdežto Perseus měl pouze království.

Pokud na svém přání setrváte a moje názory Vám budou milé, nezapomenu dokončit dějiny, jak jsem slíbil. Žijte šťastně!

 

PRVNÍ KNIHA

 

Ačkoli zavádění nových pravidel a myšlenek vždycky bylo pro lidskou přízemnost stejně riskantní jako prozkoumávání neznámých pevnin a moří, přesto jsem rozhodnut, hnát vrozeným pudem dělat vždy to, co je prospěšné celku, na nikoho a nic se neohlížet a jít nevyšlapanými cestami. Bývají namáhavé a neschůdné, ale mohou mi vynést uznání, bude-li má námaha posuzována shovívavě. Pokud mi však pro malou ziušenost ve státních záležitostech nebo pro chabou znalost dějin můj záměr nevyjde, připravým tak aspoň cestu jinému, silnějšímu a bystřejšímu člověku, který můj plán dokončí tak, jak ho mám na mysli. To všechno uvádím proto, aby mě alespoň minul posměch, když už nezískám uznání.

Nepřestávám žasnout, když vidím, jakou úctu prokazujeme slovy starověku, jak si lidé kupují za veliké peníze úlomky z antických soch a vystávají je ve svých domech, stavěných v antickém stylu. Jsem smutný, když vidím, jak pouze zvnějšku obdivujeme, co vykonaly staré říše a republiky, králové, vévodové a zákonodárci, ale poučit se z jejich skutků nedokážeme.

Nenajde se vladař nebo republika, vévoda či vojevůdce, který by se řídil příkladem starých národů při zřizování republiky, při spravování státu, při vládě v říši, v organizaci vojska nebo ve vedení války, v zákonodárství nebo při rozšiřování území. Podle mého názoru příčina není jen v slabošství, k němuž dospělo lidstvo pod vlivem současného náboženství, ale spíš zahálka urozených, která zamořila mnoho zemí a měst křesťanského světa. Málo čteme o historii, a když už čteme, pak často vůbec nepochopíme pravý smysl jejích dějů.

Neumíme dát do souvislostí rozmanité děje a události, jež jsou v ní obsaženy, a nesnažíme se je následovat, protože nám to připadá obtížné, ba nemožné. Jako by se slunce, obloha, přírodní živly nebo lidé chovali dnes podle jiných zákonů než dříve, jako by lidská povaha byla uzpůsobena jinak než ve starověku. Rád bych na tento omyl upozornil, a proto jsme uznal za vhodné napsat o všech Liviových knihách, jež zub času nezničil, a popsat všechno, co ze starých i novějších událostí považuji za bezpodímínečně nutné k jejich lepšímu pochopení. Tak přinesu čtenářům svých úvah užitek z dobré znalosti historek, který nikdy není k zahození.

Vím, že je to obtížný úkol, ale s pomocí těch, kteří mě k tomu inspirovali, věřím, že jej splním tak, abych mému následovníkovi zůstal do cíle už jenom kousek cesty.

 

Kapitola I.

Obecně o původu měst, zejména Říma

Kdo četl o původu Říma a o tom, jací zákonodárci ho spravovali, nebude se divit, že si po staletí zachoval moc a sílu a později že dal vzniknout tak obrovské říši. Nejprve bych rád pohovořil obšírně o jeho původu. Všechna města na světě založili buď místní rodáci nebo cizinci. Když obyvatelé některé krajiny, rozptýlených do malých skupin, dospěli k přesvědčení, že pro polohu sídliště nebo pro malý počet svých členů nemají nadále možnost odolávat útoku nepřátel, ba ani se zavčas spojit s ostatními skupinami v případě nebezpečí, rozhodl se buď z vlastního popudu, nebo na pokyn muže považujícího největší důvěry a moci vytvořit větší lidské společenství. Vybí-rali k tomu místo, které jim poskytovalo dostatečnou ochranu a co nejlepší podmínky k životu. Tak založil například Théseus Athény. Benátky se zase zrodily z potřeby lidí vyhnout se válkám, jež po rozpadu říše římské rozdmýchávaly stále nové hordy barbarů. Osídlili rozptýlené ostrůvky v Jaderském moři, kam za nimi barbaři bez lodi nemohli, a postupně tak vyrostlo z nepatrných začátků město až do dnešní velikosti.

Cizinci, zakládající města, byli buď svobodní nebo někomu poddaní.K těm druhým patřili kolónové, které vyslal vladař nebo republika, aby se zbavili přebytku lidí nebo aby si bezpečně a bez velkých výdajů udrželi nově dobytou zemi. Především Římané nastavěli tímto způsobem spoustu měst po celé své říši. Mimoto existují ještě taková, která postavili vládci k větší své slávě, bez praktické potřeby, jako například Alexander Veliký Alexandrii. Žádné z takto postavených měst nemělo svobodný původ a jen zřídkakdy se stávalo, že se později mezi svobodné zařadilo. Podobně vznikla Florencie z popudu Sullových vojáků, nebo Fiesole z důvěry obyvatel v dlouhý mír za Octaviana. Zbudovali město v rovině u břehu Arna, a protože to bylo za vlády Římanů, nemohli je zvětšit víc, než jim císařové dovolili.

Svobodného původu byla jen takové města, která založily národy vyhnané chorobami, hladem nebo válkami z rodného kraje. Nastě-hovaly se buď do hotového města, jež našly v nové zemi (jako například Židé v čele s Mojžíšem), nebo si postavily nová jako Trojané pod vedením Aineia. Další osudy takových měst pak záležely na velikosti jejich zakladatelů, na volbě místa, kde vznikala, a na jejich další správě.

Vzhledem k tomu, že bohatství – jak víme – je zhoubou všech ctností, zdálo by se nejvhodnější pro stavbu města vybírat takové místa, kde není úrodná půda. Lidé by tu museli mnoho pracovat, neměli by čas na zahálku, okolnosti by je nutily k větší svornosti (chudý kraj poskytuje méně příčin k nesnášenlivosti). Na takovém kousku země stojí například Dubrovník a řada jiných v jeho okolí. Pravidlo by to bylo na první pohled moudré, protože lidé by byli skromnější a netoužili by po rozhojňování svých statků, a tím po nadvládě nad druhými. Jelikož se však nemohou zajišťovat proti různým nebezpečím jinak než organizovanou silou, vyhýbají se pustým místům a za sídliště si vybírají nejúrodnější kraje, kde jim půda poskytuje dostatek obživy pro potomstvo a kde nacházejí dobré pod-mínky pro ochranu i pro další rozšiřování svého území.

Proti zahálce, kterou mírně klimatické i geografické podmínky bezpochyby podporují, si lidé vytvářeli zákony. Všimněme si jen starých zákoníků těch nejbohatších států, jak tam bojovali proti vrozené pohodlnosti svých obyvatel. Povinným tvrdým vojenským výcvikem chlapců si dokázali vychovat často lepší vojáky než kraje drsnější na neúrodnější. Pro příklad můžeme jít do Egypta. Tamní podnebí je nadmíru příznivé, ale moudré zákony přesto dokázaly, že zde vyrostli muži dokonce vynikající. Kdyby jejich jména neuto-nula v hlubinách dávnověku, mnohý z nich by bezpochyby předčil slávu i takového Alexandra Velikého a mnoho dalších významných mužů, jejichž památka je dosud v čerstvé paměti. Nebo vzpomeňme zákonodárství Memeluků a organizace jejich vojska, než je zničil turecký sultán Selim II., jejich zákony byly hrází klimatem podporované lenivosti místních obyvatel.

Je tedy přece jen výhodnější usadit se v úrodné krajině a negativní místní vlivy spoutat náležitými zákony. Když se Alexander Veliký rozhodl postavit Alexandrii, předložil mu stavitel Deinokratés návrh, že postaví město na hoře Athós. Hora je prý znamenitou přiroze-nou pevností, a přesto ji lze opracovat tak, aby město dostalo estetický vzhled. Kdyby se byl plán uskutečnil, vznikla by jistě skvělá památka, hodná zakladatelovy velikosti. Jenomže když se ho Alexander zeptal, z čeho by obyvatelé města žili, odpověděl, že na to nepomyslel. Alexander se mu vysmál, nechal horu horou a dal postavit Alexandrii. Nu a lidé tam rádi žijí, protože kolem je úrodná půda a nedaleko Nil a moře.

Vraťme se však k Římu. Považujeme-li za jeho zakladatele Aineia, musíme jej zařadit k městům založeným cizinci, a pokud za zakla-datele bereme Romula, patří mezi města postavená místními obyvateli. Nicméně – ať tak, či onak – je Řím svobodného a nezávislého původu. Později ukážu, co dokázaly Romulovy a Numovy zákony a jejich další rozvíjení, přestože Řím byl obklopen úrodnou krajinou, ležel poblíž moře, dosáhl mnoha slavných vítězství a byl centrem obrovské říše. Jen díky nim si Řím zachoval po staletí sílu, jakou nemá žádná z italských republik, a to navzdory těm nejpříznivějším podmínkám.

Římský historik Titus Livius nám zanechal svědectví, co Řím z veřejného rozhodnutí nebo na příkaz jednotlivce pro své blaho vykonal. Já se chci nejdříve zmínit o tom, co dobrého se vykonalo pro vnitřní život města a z veřejného rozhodnutí. Tyto poznatky budou obsahem první knihy mých úvah, či lépe řečeno, její první částí.

 

Kapitola II.

O tom, jakého druhu jsou republiky a jaká byla republika římská

Budeme se tu obírat státy, které od začátku nebyly porobené a vládly si podle vlastní vůle, tedy republikami nebo monarchiemi. Měly různý původ a různé zřízení, některým dal zákony silný jedinec, jako například Lykúrgos Spartě, jiné si je vytvářely postupně podle historických okolností a podmínek, jako například Řím. Za šťastný národ považujeme ten, jehož zákony vytvořil legendární jednotlivec, a ty se pak ukázaly být trvale platnými na dlouhou dobu. Tak třeba Sparta se svým zákonodárstvím vydržela osm set let, neměnila je, a dokonce tam nevznikalo nikdy žádné povstání. Za méně šťastné považujeme ty státy, které si musely své věci uspořádat postupně samy. A za přímo nešťastné ty, kde vládne nejslabší řád. Stát vybudovaný na vrkavých základech nemá perspektivu a žádné převraty mu nepomohou. Naopak státy, které měly alespoň dobré základy, slibující pokrok a prosperitu, i když později nemají dokonalou správu, mohou se lepší budoucnosti díky příznivé shodě okolností přece jen dopracovat. Pochopitelně s jistými nebezpečími, protože lidé se novotám vždycky brání a smíři se s nimi zpravidla až tehdy, když jsou naprosto nevyhnutelné. A to obvykle bývá až ve chvíli pro stát nebezpečné a nepříznivé, a tak se rozpadne dřív, než dosáhne dalšího pokroku. Jasný příklad vidíme ve florentské republice, kterou události z roku 1502 v Arezzu upevnily, ale dění v roce 1512 v Pratu ji naopak rozvrátilo.

Abych mohl objasnit ústavu římské republiky a okolnosti, za nichž se zdokonalovala, musím se nejdřív zmínit o tom, že historikové rozlišují tři druhy vlád: samovládu, vládu nejvyšší šlechty a vládu lidu. Někteří další tento základní počet rozšiřují o tři další, zcela zavrženíhodné, velmi úzce související s prvními třemi, protože z nich vyplývají: monarchie se totiž často zvrhává v tyranii, vláda aristokracie v oligarchii a demokracie v anarchii. Není na světě prostředek, který by zabránil tomu, aby se jedna forma nezvrhla v druhou právě pro velkou složitost rozpoznávání, co je vlastně dobro a zlo.

Rozličné formy vlády vznikaly náhodně. Na začátku světa, když lidí bylo ještě málo, žili rozptýleni jako divá zvěř. Teprve s rostoucím počtem lidstva se objevila nutnost spojovat se ve větší celky, aby se mohly lépe bránit. Původně si vybíraly za svého vůdce nejsilnějšího a nejzdatnějšího jedince a tomu pak projevovaly úctu a poslušnost. S rostoucím uvědomováním si dobra a zla zavedli lidé zákony a stanovili tresty pro ty, kdo se proti nim provinili, a nestavěli si do čela nejsilnějšího, nýbrž nejmoudřejšího a nejspravedlivějšího.

Později, když vládcové nastupovali na trůn nikoli podle kvality, ale podle dědičného práva, začali se od vzoru svých předků odklánět. Začali přezíravě hledět na statečné sutky a ctnosti ve víře, že jediným vládcovým údělem je hýřit a trumfovat druhé v přepychu a bezuzdnosti. Takový pán pak nutně upadl časem v nemilost a nenávist, z té se u něho zrodil strach a nezbylo mu než se odhodlat k protiútoku. Tak vznikly tyranie, ale i první vzpory a spiknutí proti vladaři. Vedli je muži smělí, vynikající nad ostatní velkorysostí, šlechetností, bohatstvím, urozeností a nesmiřitelností k špatnému životu vladaře. Lid je ochotně následoval, a když vládce zbraní přemohl, přislíbil poslušnost svému osvoboditeli. Živá vzpomínka na nedávnou tyranii způsobila, že zpočátku žili podle zákonů, nad vlastní zájmy stavěli obecný prospěch a spravovali a udržovali soukromé i veřejné majetky se stejnou starostlivostí a péčí.

Jakmile však správa přešla na jejich syny, kteří už neměli zlou zkušenost otců a nepoznali vrtkavost Štěstěny, nechtěli se spokojit s občanskou rovností, propadli chamtivosti, ctižádosti a neřestem. Z aristokracie se vyvinula oligarchie, která už neměla žádný zájem o blaho pro všechny.

Netrvalo však dlouho a stihl je stejný osud jako tyrany. Lid se takové vlády brzy nasytil a vzal zavděk jakýmikoliv spojencem, který byl ochoten rozvrátit a zničit dosavadní vládu. Po pádu oligarchie už nikdo nechtěl ani slyšet o monarchii, protože vzpomínky na ni a na její příkoří byly ještě příliš čerstvé, a tak se zrodila demokracie, kdy už není u moci hrstka urozených nebo silný jedinec. A protože každá nová vládní forma zpočátku vzbuzuje naděje a jistou úctu, po nějaký čas se udržela.

Nikoli však nadlouho. Když vymřela generace, která ji vyvolala v život, zavládla brzy bezuzdnost, nevázanost, nedisciplinovanost a volnost mravů. Občané přestali respektovat jeden druhého i úřad. Každý si žil podle svého bez ohledu na ostatní. A tak když nastala chvíle nejvyšší nouze, navrátili se lidé na radu moudrého a klidného muže zase zpátky k monarchii, protože toužili skoncovat s nesnesi-telnou anarchií. Monarchie pak opět dovedla společnost zákonitě k anarchii a v tomto začarovaném kruhu se dosud točí všechny státy na světě.

Někdy se stává, že rodící se stát nemá dostatek sil a zkoušených rádců a dostane se do područí sousedního státu, která má doko-nalejší vnitřní řád. Mají-li oba stejně nezralý, čeká je společný osud v onom bludném kruhu.

Ani jedna z jmenovaných vládních forem není tedy dokonalá. První tři – ty nejlepší – mívají krátké trvání, a tři další jsou zcela špatné. Proto také moudří zákonodárci s vědomím všech nedostatků vytvořili jakousi formu smíšenou, kterou považovali za jedině pevnou a trvanlivou, v níž se monarchie, aristokracie a demokracie vzájemně kontrolují.

Za takový typ ústavy si například vysloužil mnoho úcty Lykúrgos. Dal Spartě zákony, v nichž přesně vymezil králi, šlechtě i lidu práva a povinnosti, a tak vznikl stát, který se dlouho udržel. Vládl v něm klid ke slávě svého zakladatele víc jak osm set let. Athénský zákonodárce Solón neměl takové štěstí a před smrtí musel přihlížet Peisistrtatově tyranii. O čtyřicet let později Athéňané jeho dědice vyhnali a obnovili demokracii podle Solónových zásad. Ta se však udržela sotva století, přestože Athéňané zavedli mnohá opatření proti zpupnosti mocných i proti bezuzdnosti davu. To byla dvě zla, na něž Solón zapomněl. Tak žily Athény v porovnání se Spartou jen krát-ce. Nepodařilo se jim nastolit rovnováhu mezi vládou lidu, mocí vladaře a šlechty.

A jak se vyvíjel Řím? Nedostávalo se mu takového zákonodárce, jako byl Lykúrgos, a neměl tedy podle uvedených podmínek naději na dlouhý svobodný život. Mezi lidem a senátem sice panovala nesvornost, ale právě zní pramenila řada příznivých okolností, jež měly za následek, že to, co neudělal zákonodárce, dokonala náhoda. Řím si z urny štěstí nevytáhl první los šťastný, ale ten druhý už dozajista takový byl. Ač jeho prvotní instituce byly nedostatečné, Romulus a ostatní panovníci je posílili řadou dobrých zákonů v zájmu svobody. Jejich snahou nebylo vytvoření republiky, nýbrž království, a proto zde chyběla řada demokratických institucí. Když pozdě-ji z příčin, o nichž ještě bude řeč, vládu ztratili, lid na jejich místa dosadil konzuly. Odstranili tak sice pojem král, ale nikoli jeho svrcho-vanou moc. Řím měl konzuly a senát, dvě z oněch tří připomínajících forem: monarchistickou a oligarchickou. Bylo teda třeba udělat ještě místo demokracii. Proto se římský lid vzbouřil, když jeho šlechta zpyšněla (důvody uvedu později), a ta, aby neztratila vše, musela lidu postoupit určitý podíl na vládě. Zároveň se senátu a konzulům dostalo nezbytného veřejného uznání, a tak vznikla funkce tribunů lidu. Republika stále na pevnějších základech, protože v ní byly vyváženy tři formy vlády.

Osud byl Římu nakloněn. Ačkoli se zde zachoval stejný vývojový postup od monarchie k aristokracii a demokracii, udržela se zde smíšená forma vlády a stal se dokonalou republikou. Její dokonalost však pramenila z rozporů mezi lidem a senátem, jak uvidíme v následujících kapitolách. 

 

Kapitola III.

O tom, jaké události v Římě vedly k ustavení tribunů lidu a tím k zdokonalení republiky

Historikové, zabývající se vývojem společnosti, se shodují v tom, že zákonodárce by měl všechny lidi bez výjimky předem považovat za špatné a počítat s jejich nejhoršími stránkami, protože jakmile se jim dostane příležitost, okamžitě v nich převáží. Pokud špatnost není určitý čas vidět, pak se skrývá z nějaké nám utajené příčiny a my ji poznáváme teprve tehdy, až propukne. Odhalit ji v čas, který také proto nazýváme otcem moudrosti.

Po vyhnání Tarquiniů se v Římě zdálo, že mezi senátem a lidem vládne tak nejlepší a největší svornost. Šlechta se naoko tvářila skromně a k lidu se chovala s nevšední shovívavostí. Ovšem jen potud, dokud Tarquiniové žili, protože šlechta se obávala, aby se lid s nimi nespojil. Jakmile však tento strach s jejich smrti pominul, propukla skrývaná zloba a nenávist, a začala lidu všemožně ubližovat.

Tento příklad je opět potvrzením toho, že lidé neudělají nic dobrého bez donucení.

Když vymřeli Tarquiniové a strach z nich už nedržel šlechtu na uzdě, bylo zapotřebí začít pomýšlet na nová opatření, jimiž by se postavila hráz její svévoli. Po mnohých nepokojích, bouřích, střetnutích a sporech mezi lidem a šlechtou došla pak k ustavení funkce tribunů. Jejich úkolem bylo chránit zájmy lidu a dostalo se jim takových výsad a moci, aby mohli účinně šlechtě čelit.

 

Kapitola IV.

O tom, jak konflikty lidu a senátu přinesly republice svobodu a moc

Rád bych se nyní zmínil o příčinách, které po smrti Tarquiniů způsobily v Římě rozvrat. Potom uvedu ještě některé okolnosti, které vyvrátí dosti častá tvrzení, že totiž Řím byl republikou plnou odbojnosti a nepokojů a že by se jeho osudy nebyly příliš lišily od jiných republik, nebýt přízně Štěstěny a příslovečné římské statečnosti ve válkách. Zřejmě totiž přehlížíme fakt, že stát vynikající vojenským uměním obvykle mívá i dobré vnitřní uspořádání a i osud že mu bývá příznivě nakloněn podle známého přísloví „Odvážnému štěstí přeje“. Vraťme se tedy ke zvláštním poměrům v Římě.

Zaujmeme-li negativní stanovisko k bojům mezi šlechtou a lidem, pak, podle mého, nedoceňujeme jejich vývojovou funkci v zápasu římské republiky o svobodu. Všímáme si totiž spíš křiku a lomozu kolem těchto nepokojů, ale pomíjíme jejich pozitivní účinky. Zájmy mocných a zájmy lidu jsou vždycky protichůdné a z jejich konfliktu se rodí v životě společnosti stále nové zákony a vyšší stupeň svobo-dy. Ani v Římě tomu nebylo jinak.

Někdo by mi snad mohl namluvit, že cena za pokrok je to příliš vysoká. Je pravda, že na člověka jde hrůza, když si představí to bouřlivé období krvavých střetů, rozlícený lid a pokřik v ulicích. Jenomže každé společenství má svou vlastní osobitou vývojovou cestu a lid v něm zaujímá rozličné významné postavení. A v Římě rozhodně nebylo nedůležité, protože město lid potřebovalo: bez něho nemohlo vést války a tak muselo v lecčems ustupovat.

Požadavky lidu bývají jen zřídkakdy svobodně ke škodě, protože vždycky pramení buď z útlaku, nebo ze strachu před ním. A nejsou-li jeho nároky oprávněné, stačí, aby na lidovém shromáždění vystoupil dobře s ním smýšlející muž a na omyl ho upozornil. Cicero řekl, že lid instinktivně tíhne k pravdě a dá se přesvědčit člověkem, kterého má ve vážnosti, nejsou-li jeho požadavky na místě. Proto je potřeba navýsost opatrně vážit a posuzovat římské vlády a nezavírat oči před tím, jakých výsledků republika za tuto cenu dosáhla. Z tohoto úhlu pohledu vzato pak musím vysoko vyzvednout význam zejména těch nepokojů, které vedly k ustavení tribunů lidu: lid jimi získal podíl na správě státu a stali se v budoucnu garanty římské svobody, jak ukážu v následující kapitole.

 

Kapitola V.

O tom, kdo je lepším strážcem svobody – zda lid, nebo mocní tohoto světa – a kdo má vážnější důvody k nepokojům – zda ten, kdo chce něco získat, či ten, kdo na výdobytcích trvá

 

Kdo kladl moudře a s rozmyslem základy republiky, nemohl mimo jiné zapomenout ani na instituci ochraňující svobodu. Její kvalita pak určovala dobu trvání daného zřízení. V každém státě existovali utlačující a utlačovaní a často se v dějinách nevědělo v čích rukách bude tato funkce nejbezpečnější.

V dávné době Sparťané a za našich dnů Benátčané jí pověřili šlechtu. Římané zas spoléhali na lid. Musíme tedy prošetřit, kdo z obou si vedl lépe a čí rozhodnutí bylo správnější. Z čistě rozumových důvodů není námitek ani proti jednomu, ani proti druhému řešení. Výsledek však, zdá se, mluví spíš pro šlechtu: svoboda Sparty a Benátek měla delší trvání než svoboda Říma.

Vyjdu-li z názorů Římanů, že lepším strážcem je vždycky ten, kdo má menší zájem a možnost danou věc získat, a uvážím-li cíle šlechty a cíle lidu, nemohu nevidět, že první po moci touží a mají ji na dosah, zatímco druzí se jen brání utlačování, chtějí žít svobodněji a na uchopení moci mají mnohem menší naději. Je tedy nabíledni, že v péči lidu bude svoboda jistější, že ji bude střežit ostražitěji a nepřipustí, aby ji na sebe strhl někdo jiný, když on sám se jí zmocnit nemůže.

Stoupenci ústav Sparty a Benátek zas tvrdí, že je lepší pro klid ve stát dát přednost šlechtě, protože ona má v rukou zbraně, a je tedy účelné jí ukolébat a její ctižádost ukojit, a současně tak srazit hřebínek nespokojencům z řad zastánců lidu, zbavit je vlivu a prestiže, které tak často bývají příčinou nekončících třenic a bouří, z nichž není východiska. Na dotvrzení svého názoru uvádějí Řím, kde se lid nespokojil s jedním tribunem a žádal, aby i druhý konzul byl plebejec, ba dokonce se domáhal i úřadu cenzora, prétora a nakonec všech ostatních úřadů. Ale ni toho, že neměl dosti: hnán nenávistí k šlechtě začal po  nějaké době povyšovat na bohy muže, o nichž předpokládal, že ji pokoří. Tak se dostal k moci Marius a nakonec došlo ke zničení Říma.

Těžko můžeme rozhodnout, na čí straně je pravda, nevíme-li, která z obou společenských skupin je v daném okamžiku pro republiku nebezpečnější. Musíme však také vzít v úvahu, zda jde o republiku, která má ctižádost stát se mocnou říší (jako Řím), nebo o stát, jehož jediným cílem je udržet se. V prvním případě bude bezpochyby oprávněný postoj římský, ve dru-hém bude lépe napodobit Spartu a Benátky. Proč a jak, o tom bude ještě řeč. Nyní se však vraťme k úvodní otázce, zda státu víc škodí lidé, kteří chtějí něco získat, nebo ti, kteří hájí své výdobytky.

V Římě kdysi zvolili za diktátora plebejce Marka Menemia a jiného plebejce Marka Fulvia za magistra equitum. Jejich úkolem tehdy bylo odhalit účastníky spiknutí v Capui a vyšetřit, kdo v Římě usiluje úplatky a jinými nezákonnými prostředky získat konzulát a ostatní čestné úřady. Šlechta se domnívala, že tažení je zaměřeno výhradně proti ní a šířila po Římě fámu, že jsou to právě plebejci, kdo podobných nízkých metod užívá, protože za nimi nestojí ani rod, ani zásluhy. A obviňovala především diktátora. Obvinění bylo tak závažné, že Menenius svolal shromáždění lidu, roztrpčeně odmítl pomluvy šlechty, složil diktátorský úřad a vydal se soudu lidu. Po osvobozujícím rozsudku došlo k mnoha sporům o to, kdo je v Římě větším zdrojem nepokojů.

Je však jasné, že vzpoury většinou vyvolávají majetní z obavy, že přijdou o všechno, a mají i dostatek prostředků k jejich organizování a vedení, a navíc bývají i nepřímým podnětem ke vzpourám svou panovačností a zvůlí, jimiž jitří nálady mezi nemajetnými.

 

Kapitola VI.

O tom, zda bylo možné ústavou odstranit nepřátelství mezi lidem a senátem

 

Nyní, když jsme rozebrali příčiny a pohnutky střetnutí mezi římským senátem a lidem, podívejme se, jak se vyvíjelo dál až do doby bratří Gracchů, kteří se stali hrobaři svobody. Přestože jsme si řekli, že Řím dosáhl takových úspěchů a stupně vývoje právě diky oněm roz-porům, cítím potřebu zamyslet se nad tím, zda bylo možné dát Římu takovou ústavu, který by ho byla před nimi ochránila. K tomu je však třeba porovnat ho s jinými republikami, které zů-staly také dlouhou dobu svobodné, ale obešly se přitom bez krvavých konfliktů a různic. Podívejme se tedy nejdřív na jejich ústavy.

Sparta odevzdala vládu do rukou krále, nikoli početného senátu. Benátčané ji zase svěřili do rukou ctihodných, jak říkali všem, co se na správě území přímo podíleli. Tento sbor vznikl záhy poté, co se obyvatelstvo uchýlilo na ostrůvky a kamenité souše na půdě dnešních Benátek. Počet obyvatel rostl tak rychle, že brzy nastala potřeba regulovat život společenství zákony. Zpočátku se scházeli všichni a radili se o všem, co se týkalo společenských zájmů. Později, když usoudili, že už početně stačí na organizované společenství, vybrali ze svého středu nejuctivějšího a do jejich rukou vložili správu věcí veřejných. Ti, co se na vládě nepo-díleli, byli nazýváni obecný lid. Toto zřízení se mohlo udržet dlouho a bez nepokojů jen díky tomu, že u jeho zrodu stál každý z obyvatel Benátek, a nikdo si tudíž neměl nač stěžovat a proč se bouřit. Ti, co přišli později, našli už pevný a dobře fungující útvar, takže ani oni neměli příčiny k nespokojenosti. Nikdo tu nezískal majetek na úkor druhého, správa občany řídila přísně a nežádala si jejich pomoci v ničem, na čem by mohli získat veřejnou vážnost. Mimoto imigrace nebyla velká, takže ani početně nemohla narušit zaběhaný stav věcí. Počet ctihodných a poddaných byl celkem v rovnováze. Jen z těchto vývojových podmínek mohla vzniknout benátská ústava a republika žít tak dlouho ve svornosti.

Sparta se za vlády krále a nevelkého senátu mohla udržet tak dlouho jen proto, že setrvala na malém počtu obyvatel (cizince nepřijímala) a k Lykúrgovu zákoníku se chovala s největší úctou. Zákony samy nedávaly příčinu ke vzniku nepokojů a vytvářely ovzduší svornosti. Lykúrgos zavedl na jedné straně rovnost majetkovou, ale zároveň výraznou hierarchii v hodnostech. Díky naučené všeobecné skromnosti nebyl spartský lid ctižádostivý a hodnostáři v něm dobrým zacházením touhu po vzestupu a spolurozhodování neprobouzeli. Za to Sparta děkuje svým králům, kteří lid chránili před jakýmkoli příkořím ze strany šlechty, takže nebylo důvodu k vzájemné nenávisti mezi těmito dvěma vrstvami. Proto Sparta nepoznala vzpoury.

Chtěl-li tedy Řím zůstat stejně pokojným útvarem, měl se přidržet jednoho z uvedených vzorů a nepřipustit buď imigraci cizinců, nebo se vyhýbat válkám, v nichž si občané dobývali zásluhy o stát. Římané však dopustili obé, a proto je sužovaly nekonečné nepokoje. Jakmile však dosáhl římský stár stadia pokoje a klidu, oslabil se natolik, že se uzavřela zřídla jeho růstu. Řím vymýtil spolu s kořeny nepokojů i hnací princip svého vývoje.

A tak je tomu ve všem lidském chování: nikdy se nedaří odstranit jedno zlo, aby nezplodilo jiné. Chce-li tedy vládce mít silný, početný a ozbrojený národ, aby mohl založit mocnou říši, musí počítat s tím, že ho nemůže vést podle vlastní vůle. Udržuje-li ho nepočetný a tedy bez-branný, podlehne časem prvnímu útočníkovi. Proto je třeba vždycky dobře vážit okolnosti a hledat menší z obou zel, protože všechno na světě má své stinné stránky.

Řím si mohl postavit v čelo doživotně voleného krále a nevelký senát, nemohl však omezovat počet svých občanů, protože toužil vytvořit velkou říši. Jenomže doživotní král a malý sbor senátorů by veřejnému klidu a svornosti prospěli pramálo.

Budovat říši znamená rozšiřovat silou územní prostor a na to je třeba velké množství vojá-ků – pro útok, ale i pro obranu. Naopak pro malé státní celky, jako byla Sparta a Benátky, hrozilo rozšiřování území zkázou a správní orgány měly výbojům všemi prostředky bránit. K jakým koncům nerespektování této zásady vedlo, hned uvidíme. Když si Sparta podrobila Řecko, ukázalo se při zdánlivě málo důsažné události, kde jsou její slabé stránky. V Thébách tehdy vypukla vzpoura, pod vedením Pelopida se rozšířila na téměř všechny ostatní státy a panství Sparty se rozpadlo. Podobně i Benátky v jedné jediné bitvě přišly o všechno, větší část Itálie, kterou předtím získaly téměř beze zbraní, jen penězi a státnickou moudrostí, byla naráz ztracena.

Chce-li někdo založit republiku, která má mít dlouhé trvání, ať jí dá ústavu, jakou měla Sparta, a zvolí pro ni polohu, jako měly Benátky. Pak nikomu ani na mysl nepřijde ji napadnout – zejména tehdy, nebude-li svým malým počtem obyvatel vyvolávat obavy u sousedních států. Války se totiž vždycky vedou jen ze dvou příčin: s cílem podrobit si druhé, anebo ze strachu před vlastní porobou. Státní celek je bezpečný tehdy, má-li dobrou obranu a drží-li se přísně ve svých hranicích.

Podle mého přesvědčení jedinou možnou zárukou skutečného klidu a harmonického politického života by mohla být jen rovnováha sil. Protože však život na zemi je v neustálém pohybu, jejž nelze zastavit, jednou klesáme a podruhé stoupáme, štváni z jedné situace do druhé, nouze náš často dohání k činům, před nimiž rozum zrazuje. Má-li stát všechny předpoklady pro zdárnou mírovou existenci – ústavou zamezující výboje a výhodnou polohu – zhroutí se jako domek z karet, pakliže se jednou rozhodne své hranice překročit, protože tím podetne své nosné pilíře. Bude-li mu však osud příznivý a nebude muset válčit, dlouhý mír zas s sebou přinese ochablost nebo vnitřní rozpory a nepokoje. To jsou dvě choroby, které buď každá zvlášť nebo zároveň přivádějí státy ke zkáze.

Nelze tedy zachovat rovnováhu ani jít střední cestou, a proto je třeba při zakládání státu myslet na všechno: vytvořit takové podmínky, aby mohl vyrazit do útoku, donutí-li ho k tomu nezbytnost, i obhájit to, čeho už dosáhl. Mám-li se tedy vrátit na počátek svých úvah, vidím jediné východisko v římské koncepci, a nikoli v těch druhých, protože nevěřím, že se dá najít střední cesta, a spory mezi senátem a lidem je třeba chápat jako nevyhnutelný průvodní jev na cestě k římské velikosti.

Když už jsem se zmínil o zákonitě se zrodivší funkci tribunů na ochranu práv a svobody, musím ještě připomenou, že byli také zmocněni vznášet v případě potřeby i žaloby. Ale o tom se obšírněji zmíním v následující kapitole.

 

Kapitola VII.

O potřebnosti soudů k upevnění svobody

 

Tribunům se nemohlo dostat potřebnější a užitečnější pravomoci, než je spoluúčast na upevňování zákonnosti ve státě. Byli zmocnění povolat před soud, před senát nebo před shromáždění lidu ti občany, kteří se nějak provinili proti platným předpisům a zákonům. Z tohoto ustanovení plynuly republice několikanásobný prospěch. Především vyvolávalo u občanů strach z následků v případě nezákonného počínání. Za druhé se tím otevřel průchod k veřejnému projednávání sporů a vzájemných nenávistí mezi občany. Tam, kde takový ventil neexistuje, uchylují se občané obvykle k jiným, postranním a pro stát velmi nebezpečným prostředkům. Nic neupevní vnitřně i navenek republiku víc než taková zákonná instituce, v jejímž rámci se mohou neshody vybít. Toto tvrzení lze dokázat mnoha příklady. Uvedu z minulosti za všechny jeden, co vypráví Titus Livius.

Římská šlechta sočila na lid, že dosáhl zavedením tribunů údajně příliš mnoho moci. Když v zemi vypukl hlad a senát nařídil dovést obilí ze Sicílie, navrhl mocný a zavilý odpůrce lidu – Coriolanus – aby se nastalé situace využilo a lid byl hladem znovu přiveden k poslušnosti, z níž se na úkor výsad šlechty vymanil. Jakmile se lid dozvěděl, že Coriolanus radí zrušit funkci tribunů a nedat mu obilí, vzplanul proti němu vražedným hněvem a málem ho ubil, když vycházel z budovy senátu. Tehdy však zasáhli rázně tribunové a vyzvali ho, aby se dostavil před soud a tam se ze svých prohlášení zodpověděl.

Zákon umožňující veřejně projednávat spory a rozmíšky mezi jednotlivci a společenskými vrstvami krotí živelné projevy pobouření a jeho ničivé výbuchy. Jejich následky jsou vždycky horší a pro stát dalekosáhlejší než následky třeba i ne zcela přiměřeného nebo ne úplně spravedlivého rozsudku. V takovém případě totiž za ním nestojí jednotlivec, ale autorita určených orgánů, ortel není vynucen za cizí – stát ohrožující – pomoci, ale výlučně pod tlakem vlastní veřejnosti, a ta zas může působit jen v hranicích vymezených jí zákony a nikdy proto nemůže státu přerůst přes hlavu.

Jen si pomyslete, co by se bylo tehdy mohlo stát, kdyby byl lid připravil Coriolana o život: následovalo by krveprolití, z něho by se zrodil strach a hledání spojenců pro posílení vlastní obrany, vznikly by proti sobě stojící skupiny – a to je začátek konce státu. Takhle tribunové uplatnili svou zákonnou pravomoc, a tím zabránili svévoli a uchránili Řím otřesů.

Nebo si vezměme příklad z naší doby. Jeden z vlivných občanů města, Francesco Valori, vzbudil u svých spoluobčanů mimořádně suverénním, rázným jednáním podezření, že usiluje o uchvácení moci. Republika však neměla zákonné prostředky, jak se mu postavit na odpor, a tak si Valori ze strachu, že sáhne k nezákonným, začal shánět stoupence. Ani republika nepřihlížela se založenýma rukama, a právě proto, že neměla zákonné zbraně, chopila se těch, co měla po ruce: došlo k boji. Soudem by se bylo vše vyřešilo v neprospěch Valoriho, a to v naprostém klidu, takhle utrpěl velké ztráty stát i jednotlivci.

Nebo nedávné události ve Florencii kolem Piera Soderiniho. Tam zas mají takové ustanovení, že žalobu vznáší osm soudců. Jenomže vlivní a mocní lidé, protože je jich málo, drží pevně pospolu, daleko pevněji než oněch osm uplatňovatelů zákonů. Soudců musí být vždy mnohem víc. Protože však republika měla právě jen tu Radu osmi, nemohli florentští občané vznést proti Sorerinimu řádnou obža-lobu (čímž by se dal průchod jejich nahromaděné nenávisti) a obrátili se o pomoc k španělskému vojsku. Neoprávněnou žalobu pro odsouzeníhodného chování by si však byli také nedovolili podat ze strachu, že se sami budou muset za to odpovídat. A tak by byla oběma stranám přešla chuť na sváry a republika se nemusela dostat do takových potíží.

Z toho vyplývá závěr, že povolá-li část občanů do vlastní země cizí mocnost, nese na tom vinu jen a jen její nedokonalá ústava. Zřej-mě v ní schází instituce, která by občanům dovolovala řešit vzájemné sporu veřejně, bez újmy na zájmech státu, a zamezovala by postranní pikle a nečisté intriky. Takovou institucí je početný a zákonný sbor soudců, požívajících všeobecné vážnosti a respektu. Měli ho v Římě, a proto se nikdy nestalo, že by si tam senát, lid nebo jednotlivec volal na pomoc proti vlastní zemi cizí vojska. Na řešení sporu měli dost vlastních ustanovení a nemuseli pošilhávat za hranice.

Uvedené příklady jsou, myslím, dostatečně výmluvné, ale rád bych uvedl ještě jeden. V Clusiu, tehdy dávno hlavním městě Toskánska, jistý Lukumo znásilnil sestru jakého Aruna. Lukumo byl nesmírně vlivný muž, a tak Arunovi nezbylo než se dovolávat pomoci u Galů, kteří tehdy sídlili v Lombardii. Štván pomstychtivostí je přemluvil, aby přitrhli ke Clusiu a jeho potupu pomstili. Pochopitelně mu rádi vyhověli, protože jim z toho kynul prospěch. Kdyby Arun tenkrát měl možnost dovolat se práva zákonnými prostředky, nikdy by nehledal pomoc u barbarů.

Tak jako je státu prospěšná možnost projednání opodstatněných a podložených žalob, tak na druhé straně jsou pro něj nebezpečné pomluvy, jak si ukážeme v kapitole následující.

 

Kapitola VIII.

O opodstatněných žalobách a lichých pomluvách

 

Zásluhy Fulvia Camilla o záchranu Říma proti zkáze galských zbraní byly všeobecně uznávány a ceněny. Nikdo mu jeho zasloužené čelné místo ve společnosti nezáviděl až na Manila Capitolina, který se mu co do zásluh o Řím cítil být zcela roven, protože obhájil Kapitol. Užíral se žárlivostí na jeho vojenskou slávu a tak dlouho intrikoval, až zasel rozkol mezi senátory, a ještě rozšířil mezi lidem nejrůznější pomluvy, mimo jiné i tvrzení, že penězi shromážděnými na válku proti Galům si naplnili kapsy někteří šlechtici. Kdyby byli prý donuceni je vrátit, mohlo by se jich využít pro veřejné blaho, snížit daně a zaplatit jimi soukromé dluhy občanů. Jeho slova zapůsobila jako křesadlo, lid se začal srocovat a ve městě to vřelo. Zneklidněný senát určil diktátora, aby záležitost vyřešil a Manlia zkrotil. Na fóru stanuli proti sobě diktátor, obklopen patriciji, a Manlius lidem. Na diktátorovu otázku, kdo ze šlechticů si ty peníze přivlastnil (na to byl přirozeně zvědavý jak lid, tak senát), odpověděl závistivec vyhýbavě, že snad není třeba mluvit o tom, co patricijové vědí nejlépe sami. Po této odpovědi ho diktátor nařídil odvést do vězení.

Na této příhodě vidíme, kam až pomluvy mohou vést a že jim stát musí všemi dostupnými prostředky čelit. A není lepšího nad veřej-né projednávání. Rozdíl mezi oprávněnou žalobou a očerňováním je v tom, že pomluvu netřeba dokazovat, každý může špinit, koho se mu zamane. Žaloba se musí naproti tomu doložit řádnými výpověďmi, fakty a hodnověrnými svědky. Se žalobou se obracíme na státní orgány, k radě a k lidu, pomluva se trousí na ulicích, od ucha k uchu. Očerňování jednoho člověka druhým nachází živnou půdu zpra-vidla tam, kde není možné projednávat spory podle zákona veřejně. Stát by proto měl dbát, aby každý jeho občan mohl podat oprávně-nou žalobu na kohokoli bez strachu, že mu to vynese nepříjemnosti nebo újmu na cti. Má-li takové ustanovení, pomlouvači si dají pozor na jazyk, protože vědí, že by neušli trestu. Kde není postih za zlovolné klevety, hrozí nepokoje rozjitřeného lidu a stát nemá prostředky, jak je zarazit. Rozsah škod takového výbuchu nenávisti bývá neúměrně větší než strach pomlouvače z následků – a tak se mu klevety vyplatí, šíří je bez překážek dál a nahlodává tak základy důmyslné stavby státu.

Řím si potrpěl v tomto ohledu na ustanovení vesměs dobrá, zatímco naše Florencie na význačně slabá. Řím sklízel jejich bohatou žeň, my samý koukol. Začtěte se jen do dějin Florencie a zjistíte, kolik ctihodných mužů ve správních orgánech republiky se stalo obětí očerňování –jeden pro údajnou zpronevěru státních peněz, druhý pro úplatky, třetí pro nezřízenou ctižádost a tak dále. Třenice, řevni-vost a skupinkaření nebraly konce, až na ně republika zašla. Řádným soudem odsouzený či osvobozený občan není pro stát v ničem nebezpečím a rozhodně by se bylo do historie republiky zapsalo daleko méně žalob, než bylo pošpiněných čestných mužů, protože – jak už jsem řekl – pomluva je lehčí než podložená žaloba.

Z florentské historie připomínám jen případ Giovanniho Guicciardiniho, který se svým vojskem oblehl Lukku. Ať už k tomu došlo pro jeho malé vojevůdcovské umění nebo pro nepřízeň osudu, jisté je, že města nedobyl. Za to se pak na něho vrhli a obvinilo ho, že se dal obyvateli Lukky podplatit. Navíc pomluvu potvrdil i nepřítel. Giovanni si zoufal, byl by se rád veřejně se zlými jazyky vypořádal, ale protože republika nic takového neznala, nebylo mu to umožněno. Vytvořily se dva nesmiřitelné tábory – Giovanniho stoupenci, většinou šlechtici, a proti nim bouřliváci, kteří volali po změnách ve Florencii – a na jejich nenávistný boj republika doplatila.

Veřejný soud je tedy nutným sebezáchovným opatřením. Lidé musí být donuceni podat řádně podloženou žalobu a každému se musí podle práva dostat, což jeho jest: odměny či trestu.

 

Kapitola IX.

O tom, že zakladatel státu či strůjce nových pořádků v zaběhnutém už útvaru musí jednat na vlastní pěst

 

Může se zdát, že až jsem se ponořil už dost hluboko do římských dějin, nezmínil jsem se dosud ani o zákonodárcích, ani o nábožen-ských a vojenských institucí této republiky. Nebudu tedy déle napínat Vaši trpělivost.

Mnozí jisté bez přemýšlení odsoudí Romula, že v počátcích své vlády nejdřív zabil vlastního bratra a pak dal souhlas k další vraždě – sabinského krále Tita Tatie, který mu byl určen za spoluvládce. Takový vládce jistě není dobrým příkladem poddaným, protože pak jednají podle vzoru svého pána a právě tak nemilosrdně odstraňují každého, kdo jim stojí v cestě. Tento názor by byl bezpochyby správný, kdybychom jeho činy brali samy o sobě a nevážili příčiny, které Romula k tomuto kroku vedly.

Jen málokterý stát ostává do vínku, ještě než udělá své první krůčky, smysluplnou a všestranně promyšlenou ústavu. Obvykle ji vydává teprve panovník, který má ve svých rukou veškerou moc. Je-li to muž na svém místě, jenž nechce sloužit sobě, ale veřejnému blahu, a nemyslí jen na přítomnost, ale i na budoucnost společné vlasti pro všechny, musí usilovat o to, aby veškerá moc byla jen v jeho rukou. Nelze odsoudit muže třeba i za krutý čin, jestliže ho vykonal ve prospěch teprve zakládaného státu nebo nově budovaného zřízení na sutinách starých pořádků. Jeho skutky jsou měřitelné jen výsledky jeho úsilí. A má-li takové, jako měl Romulus, je ospravedlnění nasnadě. Jen násilí sloužící zkáze je odsouzeníhodné. Je-li však takový panovník vskutku moudrý a jeho úmysly tak vznešené, neměl by zanechat svou svrchovanou moc jako dědictví svým nástupcům. Lidé mají totiž spíš sklo ke zlu než k dobru a mohli by jí začít zneužívat. Ani základy tátu, jež položil v podobě sebelepší ústavy, nejsou pak dost pevné na to, aby na jejich obranu stačil jeden jediný člověk. Odolají nepřízni času jen tehdy, pečuje-li o ně víc lidí společně. Nicméně rozhodovat v nejdůležitějších záležitostech musí opět jednotlivec, protože kolik lidí, tolik různých názorů.

Činy Romula byly bezpochyby řízeny výhradně zájmy obecného prospěchu. Svědčí o tom skutečnost, že okamžitě po zavraždění spoluvládce zřídil senát, s nímž se pak nadále radil a bral v úvahu jako mínění a doporučení pro svém rozhodování. Ze své původně neomezené moci si ponechal pouze velení nad vojskem v dobách válek a právo svolávat senát. Ani později, když se Řím osvobodil od dynastie Tarquiniů, nikdo žádnou z původních institucí nerušil a nenahrazoval jinou, jen místo doživotního krále si republika postavila v čelo dva konzuly a ty pak každý rok měnila. Svědčí to o jediném: už samy základy říše byly uzpůsobeny spíš svobodnému životu a rovnosti než absolutismu a tyranii.

Na důkaz svého tvrzení o nutnosti soustředění moci v rukou panovníka pro dobu kladení základů bych mohl uvést řadu příkladů – Mojžíš, Lykúrgos, Solón aj. – přejdu je však, protože jsou dobře známé, a místo nich uvedu jiný, méně slavný , ale zato velice poučný pro zakladatel státu.

Spartský král Ágis byl přesvědčen, že jeho vlast ztratila moc a bývalé panství jen proto, že postupem času došlo v zemi k úpadku statečnosti k odklonu od Lykúrgových zákonů. Rozhodl se proto k nápravným krokům. Nestačil však ni z toho uskutečnit, protože byl hned zpočátku své vlády spartskými efory zavražděn pod záminkou, že na sebe chtěl strhnout absolutní moc. Jeho nástupcem se stal Kleomenés, a když se z dochovaných písemností poučil o Ágisových plánech, smyšlení a názorech, rozhodl se jít v jeho stupách. Dobře však věděl, že nic ze svého pokrokového programu neuskuteční, pokud nebude veškerá moc v jeho rukou, protože přirozený lidský egoismus jednotlivců, spjatých se starými pořádky, mu bude vždycky stát v cestě za reformami prospěšnými celku. Při první vhodné příležitosti dal tedy efory a opozičníky vyvraždit a teprve potom znovu začal křísit platnost Lykúrgových zákonů. Nebylo mu však dopřáno pokrokové záměry úspěšně dovršit. Makedoňané využili jeho vojenské nepřipravenosti a osamělosti, podnikli na Spartu útok a porazili ji. Nebýt tohoto zásahu zvnějšku, byl by si Kleomenés dobyl stejného věhlasu jako Lykúrgos sám.

Vážím-li tedy všechny poznatky z historie a v jejich světle skutky Romulovy, nemohu ho odsoudit za násilnou smrt Rema a Tatia.

 

Kapitola X.

O chvále zakladatelů republik a odsudku osnovatelů tyranie

Ze všech význačných muži minulosti požívají největší slávy ti, kteří byli duchovními otci i ozbrojenou paží různých náboženství. Hned za nimi následují zakladatelé republik a říší a dobyvatelé, kteří rozšířením původního území pozvedli svou vlast k většímu věhlasu. Za nimi pak přicházejí spisovatelé. Každému z nich se dostává uznání přiměřeného významu jeho skutků, talentu a díla. Za lidi bezectné a hodné všeobecného opovržení jsou považování bořitelé náboženství, rozvratníci říší a republik, zlehčovatelé ctnosti, vědění a umění, které život lidstva obohatily a posunuly jeho vývoj kupředu, tedy všichni ti přízemní cynici, tupci, nevzdělanci, poživační zahaleči, darebáci a neschopní ubožáci.

Kdo má jen trochu rozumu a zdravé morální základy, musí se s tímto žebříčkem hodnot ztotožnit. A přesto ve svých skutcích větši-nou, ať vědomě či nevědomě, oslnění prchavým leskem a falešnou gloriolou, následují mnozí spíše příkladů špatných než dobrých, místo uznání, klidu, bezpečnosti a nesmrtelné slávy, spojených s existencí republik, raději volí tyranii a vydávají se napospas všeobecnému opovržení, nebezpečím, věčnému strachu a hanbě. Je nevěřitelné, že vzdělaný občan svobodného státu, jenž štěstím či vlastními zásluhami vystoupí až na vrchol společenské pyramidy, dá přednost Caesarovi před Scipionem, Nabidovi, Phalaridovi či Dionýsiovi před Agesiláem, Timoleónem a Diónem, a řídí se jejich příkladem. Kdyby si vskutku hluboce prostudoval historii, našel by v ní jak příkrý odsudek prvních, tak obdiv a chválu těch druhých, ale současně i poznání, že Timeleón a všichni jemu podobní neměli ve své vlastní o nic menší moc než takový Dionýsios a Phalaris – a navíc měli klidný spánek.

Ať se nikdo nedá mást Caesarovou slávou, tolikrát papouškovanou jeho současníky – literáty. Svedlo je na scestí Caeserovo štěstí a jeho nesmírná moc, která svazovala jazyky.Kdo chce znát jejich skutečný, svobodný názor na něho, ať si přečte, co napsali o Catilinovi. A Caesar by musel vyjít ze spravedlivého hodnocení ještě daleko hůř než Catilina, protože spáchané násilí je svou skutkovou podstatou vždycky horší než pouhý záměr. Nebo ať se začte do jejich ód na Caesarova protivníka a vraha Bruta. Jen z těchto nepří-mých svědectví můžeme mezi řádky vyčíst to, co se ze strachu před císařskou mocí kronikáři neodvážili vyslovit.

 

Kapitola XI.

O římském náboženství

 

Řím tedy vděčí za svůj vznik a zdárný vývoj Romulovi. Bohové však nepovažovali jeho lidské dílo za dost dokonalé pro budoucí význam města a vnukli Římanům a senátu, aby za Romulova nástupce zvolili Numu Pomplia. Ten pak doplnil, co Romulus pominul. Vládl tehdy ještě nedisciplinovanému lidu, a tak se utekl k náboženství, aby s jeho pomocí zavedl kázeň, klid a mír v zemi. Věděl totiž, že náboženství je nezbytné pro zdárný vývoj společnosti, a docílil za dobu své vlády, že nikde nevládla větší úcta k bohům než v Římě. Ona pak ulehčovala senátu a vlivným mužům města plnit jejich poslání, předsevzetí a cíle. Z odstupu času vysvítá, že se římští občané po jisté době mnohem víc báli porušení přísahy než zákona a chovali se větší úctě moc božskou než světskou. Důkazem může být počínání Scipiona a Manlia Torquata.

Když Hannibal porazil u Cann Římany, propadli panice a malomyslnosti a uvažovali dokonce, zda by neměli opustit Itálii a vystěho-vat se na Sicílii. Jak se o tom Scipio dozvěděl, předstoupil před tvář lidu a přiměl ho přísahat na obyčejný meč, že nikdo z nich neopustí vlast v tísni. Přísaha byla dodržena a Hannibal byl poražen. Lucius Manlius, později nazývaný Torquatus, který byl otcem Tita Manlia, byl vyzván tribunem lidu Markem Pomponiem, aby se dostavil před soud. Jeho syn Titus však Marka pod pohrůžkou zabití přinutil k přísaze, že žalobu na jeho otce odvolá. Marcus Pomponius ze strachu o život přísahal a svůj závazek také splnil.

Z toho vidíme, že to, co nezadržela láska k vlasti, dokázala zastavit přísaha, a že nenávist k Luciovi Manliovi, ponížení Titem Manliem a ztráta vlastní cti nebyly ničím proti váze přísahy. Tak silně zakořenil Numa Pompilius v duši svých poddaných božská přikázání.

Náboženství sjednotilo v poslušnosti římské vojsko, ve svornosti římský lid. Náboženské zákony dobra a zla byly normou chování Romulovy, či Numovy? Odvažuji se tvrdit, že Numovy. Tam, kde je občanům náboženstvím pevně vštípen morální kodex, není těžké národ kdykoli ozbrojit či odzbrojit. Kde však vládne jen řinčení zbraní, nikdo už z náboženstvím nedojde sluchu. Romulus náboženství a sílu bohů k ustavení senátu a ostatních občanských i vojenských institucí vůbec nepotřeboval. Zato Numa, chtěl-li bez násilí dát městu nové, lepší instituce, nenašel tehdy účinnější způsob než předstírání, že se utíká o pomoc k bohům a naslouchá jejich úradku ve prospěch celého národa.

Nikomu z velkých mužů minulosti se nepodařilo vnutit poddaným nové, převratné pořádky bez opory náboženství. Přinášeli lidem lecjaké zlepšení v uspořádání života, ale nikdy nic z toho nemohlo být dobré pro všechny. Proto se opírali o sílu víry v bohy – tak si počínal Lykúrgos, Solón a mnozí jiní. Římský lid se v úctě skláněl před Numovými ctnostmi a moudrostí a dbal jeho rozhodnutí. Po pravdě však musíme přiznat, že mu přirozeně nahrávala tehdejší ještě nevyspělost a nevzdělanost lidí. Na vyšším stupni vývoje by se jeho metoda už nesetkala s tak naprostým a hladkým úspěchem.

Založit v dnešních dobách něco tak převratného, jako je republika, by se mohl snáz podařit někde na venkově nebo v horách, kde jsou lidé prostomyslnější a méně zkažení. Lehčeji tvoří sochař z neotesaného mramoru než částečně už opracované hmoty.

Zvážíme-li tedy všechna pro a proti, nemůžeme nevidět, že hlavní zásluhu o pozdější rozkvět Říma měl Numa Pompilius. Úcta k bohům stojí za úspěšným růstem říší – a tedy zřeknutí se víry nutně musí vést k jejich pádu a zkáze -, posiluje respekt a moc panovníka, jež je jejich zástupcem na zemi. Leč lidský život je krátký a po smrti takových vynikajících vládců většinou nastává doba úpadku. Z toho musíme vyvodit, že osud státu nesmí být založeny jen na vlastnostech jednoho znamenitého muže Jak praví Dante:

 

„Do větví zřídka vzhůru

rozrůstává se lidská rozšafnost,

a tak vždy znovu chce o ni žádán být ten,

kdo je dává.“

Očistec VII. Verš 121. – 123.

 

Darem pro stát není tedy moudrý vladař sám o sobě, ale jím v život uvedená ustanovení a pravidla, jejichž dodržováním se po jeho smrti stát udržuje na dosaženém stupni.

Nezkažené ještě národ bez velkých problémů získáme pro nové zřízení nebo pro novou víru, ale  národy považujícími se za civilizo-vané, pokročilé už to zdaleka není tak jednoduché. I když známe i takové případy, kde nemůžeme mluvit ani o zaostalosti, ani o nevzdělanosti – mám na mysli Florencii – a přece Girolamo Savonarola dokázal přesvědčit tamní lid, že je vyvolencem božím a že přímo s Bohem rozmlouvá. Nepřísluší mi zkoumat, zda to je pravda, či ne, úcta mi v tom brání. Mohu však potvrdit, že mu mnozí na slovo věřili bez jakýchkoli důkazů Jejich víra se opírala o bohabojný život tohoto muže, o velikost jeho učení a předmět jeho celoživotního poslání. Z toho si můžeme vyvodit jediné, že totiž cesty k proměnám a pokroku nejsou nikdy jednou provždy uzavřené a jen v jednom je svět neměnný: lidé se rodí, žijí a umírají dnes jako před tisíciletími.

 

Kapitola XII.

O důležitosti náboženství a o tom, jak Itálie upadá, protože vinou římské církve nemá náboženství

 

Panovníci a republiky musí ve svém vlastním zájmu dbát o zachování vážnosti náboženských kultů a obřadů. Není jasnějšího příznaku postupujícího úpadku než jejich znevažování.

Objasněme si proto nejprve, na čem je náboženství založeno. Bez výjimky všechna stojí na určitém principu. 

Pohanské spočívalo v odpovědích orákula a ustanoveních augurů nebo haruspiků, od nich se odvíjely pak všechny rity, oběti a náboženské zvyklosti. Mohl-li tedy bůh předpovídat štěstí nebo neštěstí, dobrý nebo zlý osud, eo ipso o něm mohl i rozhodovat a určovat ho. Proto lidé zakládali chrámy, přinášeli oběti a modlili se, strojili bohům nejrůznější obřady, aby si je naklonili. Orákulum v Delfách nebo chrám Jupitera Ammóna či další věštírny udržovali lidstvo dlouhou dobu v pokorné úctě. Postupem času mocní tohoto světa víru v ně rozbili, podvod vyšel najevo, a teprve pak byli lidé ochotni opustit i vnější projevy a ustanovení s touto vírou spojené.

Kdo chce vytvořit pevný stát, lid svorný a ukázněný, musí tedy pečovat o neporušenost nosných pilířů náboženství, podporovat a posilovat vše, co náboženství prospívá, ať už v jeho pravdy sám věří, či ne. A čím je hlava státu moudřejší a osvícenější, čím lépe a pronikavěji vidí do podstaty věcí, tím větší péči mu musí věnovat.

A protože si právě takhle počínali všichni moudří panovníci, zrodily se zčista jasna zázraky a víra v ně, a náboženství, i když jim třeba příliš pravdivosti nepřikládalo, je také vyvracelo. Mocní tohoto světa se jimi oháněli bez ohledu na jejich pravost, protože s nimi rostla i jejich vlastní vážnost. Například Řím poznal mnoho zázraků. Tak třeba když jeho vojáci plenili město Veje a vnikli do Junonina chrámu, zeptali se jedné se soch. „Chceš vstoupit do Říma?“ Jinému vojáku se zdálo, že socha přikývla, jiný dokonce tvrdil, že slyšel, jak nahlas odpověděla „ano“. A protože římský lid byl tehdy všeobecně velmi pobožný a nábožensky založený (podle Liviova svědectví vstoupili vojáci do chrámu uctivě a bez hlasu), ochotně uvěřili, že sami odpověď uslyšeli. Camillus a další významní mužové města zprávu pak začali pilně šířit a patřičně ji ještě zveličovali, protože se shodovala s jejich zájmy. 

Kdyby byli naši panovníci prozíravě udržovali naši křesťanskou víru v původním stavu, jak nám ji zanechal její pozemský šiřitel, byly by dnešní křesťanské státy dodnes mnohem šťastnější. Nejprokazatelnějším projevem úpadku je to, že právě národy stojící římské církvi nejblíže jsou rozkladem víry nejhlouběji zasaženy. Každý vskutku věřící člověk si musí myslet, že se neodvratně blíží konec světa a soudný den, když přikázání našeho náboženství a životní praxe dospěly do tak příkrého rozporu.

Někteří lidé tvrdí, že budoucnost Itálie závisí na římské církvi. Proti tomuto názoru uvedu dva pádné protiargumenty, které mi sotvakdo vyvrátí.

Naše země ztratila špatným příkladem papežského dvora veškerý respekt a pokoru před Bohem a přímým důsledkem toho pak jsou nepokoje a věčné sváry. My Italové děkujeme církvi a kněžím za to, že nemáme dnes náboženství, že jsme zkaženi a naše vlast že se nachází v naprostém úpadku. Sama církev ji vědomě udržuje v rozkolu a nesvornosti. Není totiž šťastné, svorné a prosperující země, kde by slovo republiky nebo panovníka nebylo zákonem. Stačí se podívat na Francii.

A že se Itálie dostala až tak daleko, že na ni neplatí autorita orgánů republiky ani panovníkova, za to vděčí právě a výhradně církvi. Ta si tu založila své sídlo a vykonává světskou moc, avšak nemá na jedné straně dostatek sil a ni vážnosti, aby si podřídila celou zemi, a na druhé straně zas není tak slabá, aby se o svou světskou moc musela třást a volat si cizí mocnosti na pomoc proti státům, jejichž moc v Itálii příliš zesílila.

Připomeňme si jen historii: s pomocí Karla Velikého sice vyhnala církev z italské půdy Longobardy nebo nedávno s pomocí Francouzů zlomila moc Benátek, ale vzápětí je s pomocí jiných, tentokrát Švýcarů, ze země zas vyhnala. Protože sama není s to si ji podmanit, ale současně nechce, aby spadla do klína někomu jinému, nedovolí, aby se sjednotila a nechává ji skomírat roztříštěnou v rukou mnoha pánů. V důsledku toho jsme nesvorní a slabí a jako každá snadná kořist k sobě vábíme všeliké uchvatitele. A to je dílo církve.

Kdo by chtěl mou tezi dokázat, musel by však být mnohem mocnější než já a docílit, aby církevní dvůr přesídlil do Švýcarska, kde tamní lidé ještě ctí přikázání a články naší víry a žijí podle nich. Intriky a zkažené mravy církevního dvora by vbrzku prokázaly svůj neblahý vliv i tam a přivodily by rozbroje a neklid jako u nás.

 

Kapitola XIII.

O tom, jak Římané uměli dovedně využívat autority náboženství v řízení státu

 

Řím vybavil tribuny rozsáhlými pravomocemi a jednoho vždycky vybíral z řad plebejců. Když jednou vypukl hladomor a objevily se současně i další jisté úkazy, využili toho patricijové, označili je za projev božího hněvu a na jeho usmíření navrhli pak vrátit se při jejich volbě ke starým pořádkům. Věřící lid jim uvěřil a jmenoval tribuny výhradně z řad patricijů.

Při obléhání města Veje využili vojevůdcové náboženství k udržení bojové morálky vojska. Vojáci už totiž byli dlouhým obléháním unaveni a toužili se vrátit domů. Tu se však vylilo z břehů Albánské jezero, velitelé toho okamžitě dovedli využít a pustili mezi vojáky zvěst o jakési staré věštbě, která praví, že města bude dobyto právě v tom roce, kdy jezero zaplaví okolí. Vojákům pozvedla naděje sebedůvěru, lépe snášeli útrapy války, a když byl pak jmenován diktátorem Camillus, město konečně po desetiletém marném usilování padlo. Nebýt hladomoru, těžko by se podařilo funkci plebejských tribunů zrušit a vybírat je nadále výlučně z patricijů, nebýt povodně, nedobyl by Řím města Vejí.

 

Kapitola XIV.

O tom, jak Římané přizpůsobovali věštby svým momentálním potřebám, jak uměli vzbuzovat v lidech dojem, že jsou přísnými zastánci náboženství, i když jeho kodex často v nouzi porušovali, a jak tvrdě trestali jakékoli jeho znevážení

 

Věštby byly, jak jsem uvedl, nejen důležitou součástí pohanského náboženství, ale současně i mocenským nástrojem k dosažení velikosti Říma. Augurové jich užívali při volbě konzulů, při stanovování data válečných výprav, před odchodem vojsk do boje, před bitvami a vůbec před všemi důležitými rozhodnutími v míru i za války. Dříve než Římané cokoliv podnikli, musel lid mít dojem, že bohové stojí na jeho straně a dopomohou mu k vítězství.

Věštci provázeli vojsko až na bitevní pole, říkalo se jim pullariové, a před každou bitvou mužstvu věštbou dodávali bojovného ducha, nebo naopak od bitvy zrazovali. Tak například když kuřata nezobala, bylo to špatné znamení a boj se odložil, v opačném případě záměrům nic nestálo v cestě a úspěch tažení byl zaručen. Nicméně když jim zdravý rozum říkal, že všechny okolnosti mluví ve prospěch vítězství, na žádná neblahá znamení nic nedali anebo je šikovně obrátili naruby, aby zachovali před mužstvem zdání pravověr-nosti.

Když se chystala rozhodující bitva Římanů proti Samnitům, v níž si je posléze navždy pokořili, konzul Papirius přikázal pullariům, aby podali zprávu, jak bohové nahlížejí budoucí výsledek boje. Posvátná kuřata se sice k žrádlu vůbec neměla, ale když hlavní pullarius viděl bojové odhodlání mužstva i velitelů a jejich víru ve vítězství, zapřel skutečnost a hlásil konzulovi příznivá znamení. Leč jiní pullariové vynesli pravdu mezi vojáky a ti se obrátili na konzulova synovce Spuria Papiria, aby jim odhalil, jak se věci mají. Ten informaci za tepla donesl strýci. Konzul zachoval klid, nařídil mu, aby konal, co mu povinnost káže, a jestliže prý pullarius lhal, je to jeho záležitost. Nato postavil šiky a do jejich prvních řad pullarie, aby prý bylo vítězství zaručeno. Sotva došlo ke střetnutí, byl hlavní pullarius zasažen šípem. Konzul pohotově vyložil jeho smrt jako trest bohů zalež, jako očistnou oběť a vlastně projev jejich přízně. Tak umně dovedl s články víry manipulovat,aniž to kdokoli zpozoroval.

Právě opačně si zas počínal Appius Pulcher na Sicílii v první punské válce. Před bitvou nařídil vykonat věštby, a když se dozvěděl, že kuřata se k žrádlu nemají, prohlásil, že mají určitě žízeň, a dal je hodit do moře. Pak se pustil do boje s Kartaginci – a prohrál. Na to byl Římem odsouzen, zatímco Papirius sklízel vavříny. Ne však hlavně proto, že bitvu vyhrál, ale především za šikovnou a chytrou manipulaci s věštbou, která vojákům dodala odvahy. Věštby měly za úkol vojsko posilovat, dodávat mu důvěry a sebedůvěry, o nich každý ví, že jsou pro vítězství rozhodující. Povzbuzující funkce věštby nebyla využívána jen Římem, ale i ostatními národy, jak uvidí-me z následující kapitoly.

Kapitola XV.

O tam, jak Samnité v úzkých obrátili k náboženství jako k poslednímu útočišti

 

Samnité byli Římany několikrát praženi, ale až bitva v Etrurii rozhodla definitivně o jejich budoucím osudu, Římané porazili postupně všechny jejich spojence – Etrusky, Galy a Umbry – ale Samnité se ani potom nehodlali vzdát a byli rozhodnuti bojovat do posledního muže za svou svobodu. A protože dobře věděli, že podmínkou vítězství je nenávist k nepříteli a naprostá oddanost společné věci, vzali na pomoc náboženství. S pomocí kněze Ovia Paccia oživili jeden z prastarých samnitských obřadů: nejprve obětovali bohům, pak muselo vojsko nad zakrvácenými zvířaty odpřísáhnout, že nikdy neustoupí z boje, a nakonec přistupovali vojáci po jednom a na zakrvácený meč přísahali, že bez zaváhání poslechnou své velitele, sami na místě zabijí každého dezertéra a vypovědí vše, co uvidí a uslyší kolem sebe. Přísaha byla provázena hrůzostrašným zaříkáváním a pohrůžkou věčného prokletí každého provinilce a jeho potomstva. Někteří odmítli z děsu přísahat a byli centuriony okamžitě zbaveni života. Ostatní zachvátila hrůza a poslušně přísahu složili. Nato polovinu vojska, které čítalo na 40 000 mužů, oblékli do bílých říz a přileb s chocholy, aby boji dodali posvátný náboženský ráz a současně aby odstrašili Římany, a zaujali bojové postavení u Aquilony. Papirius se však nedal vyvést z míry a ihned své vojsko zbavil respektu před nepřítelem: „Chocholy nikoho nemohou zranit a malovanými zlacenými štítky na prsou protivníka pronikne římský oštěp jako chlebem.“ Pak vojákům vyložil, že přísaha měla v Samnitech hlavně vzbudit nenávist a strach z božích trestů, což nemůže vést ke statečnosti a vítězství, protože v boji není třeba se bát bohů, ale především nepřátel a jejich vojevůdců. Tak Římané nakonec vlastní zdatností a ze strachu před krutostí Samnitů v případě porážky bitvu vyhráli.

Uvedl jsem oba příklady, tak vzdálené v čase, jen proto, abych zdůraznil, jak silným a účinným mocenským nástrojem bylo nábožen-ství a jak jej Římané uměli ve svůj prospěch užívat.

 

Kapitola XVI.

O tom, jak těžko národ uvyká nové či znovu nabyté svobodě po období monarchistické vlády

 

Potvrzení této myšlenky opět můžeme najít v Římě, v období po vyhnání Tarquiniů. Národ, který delší dobu žije v monarchii a náhle se mu dostane svobody, se chová jako zvíře puštěné z klece. Stane se kořistí prvního lovce a znovu upadne do zajetí, protože neví, kde hledat potravu a jak ji vybojovat, nezná úkryty ani obranné manévry. Všemu je život v kleci odnaučil. A právě tak je tomu i s lidmi, takže zpravidla upadnou vzápětí do jha mnohem krutějšího než to, které ze sebe před nedávnem setřásli.

K základní nezkušenosti a neznalosti, jak bránit svou svobodu nebo v kterém okamžiku vést protiútok, přistupuje obvykle nejednotnost, protože v řadách osvobozeného národa bývá mnoho těch, co z tyranie tyli a nechtějí se se ztrátou svého postavení a majetku jen tak lehko smířit. Z toho vznikají třenice a nepořádky, které mohou vést až tak daleko jako v případě Bruttova syna. Zatím-co otec se zasloužil o vyhnání Tarquinia Superba a v roce 509 př. n. l. se stal konzulem, syn se proti zájmům své vlasti účastnil spiknu-tí za návrat Tarquiniů, protože si údajně nemohl za nové vlády dovolit tolik, co v době království, a svobodu pro všechny považoval za své osobní otroctví. Brutovi staršímu tehdy nezbylo než dát syna popravit.

Před úklady staromilců se musí nová vláda vždycky obezřele chránit a předcházet jejich útoku, nechce-li být smetena. Těžko se však udrží tehdy, má-li proti sobě všechen lid. V takovém případě musí sáhnout po mimořádných opatřeních, jenomže čím více se její pozice v zemi otřásají, tím větší surovosti a bezpráví je nucena páchat. Proto je vždycky daleko lepší najít s národem společný jazyk. Ačkoliv toto téma nepatří do okruhu úvah kapitoly, v níž je řeč o republikách, nemohu k tomu neříct alespoň pár slov.

Chce-li si tyran získat lid, musí nejdřív vědět, po čem občané vlastně touží. A to většinou bývá přání znovu získat ztracenou svobodu a pomstít se těm, kteří byli příčinou jeho poroby. Splnění první podmínky není v tyranově moci, druhá je uskutečnitelná jen zčásti.

Tyran Klearchos byl vyobcován z Hérachleie, avšak po jeho pádu vypukly rozpory mezi lidem a šlechtou. Ta pak ze strachu, že v nerovném boji podlehne, osnovala spiknutí, povolala Klearcha zpět a zbavila lid svobody. Jenomže Klearchos brzy poznal, že se octl mezi mlýnskými kameny: na jedné straně nemohl uspokojit rostoucí nároky zpupné šlechty a na druhé straně ho tísnil ztrátou svobody pobouřený lid. Jak se tedy rozhodl?  Přirozeně se zbavil těch, již bylo míň – totiž šlechty. Při nejbližším vhodném okamžiku ji dal vybít a tím si naklonil lid, jehož hlad po pomstě byl tímto činem ukojen.

Navrátit národu svobodu je však mimo tyranovu možnost. Nejprve by musel poznat, proč po ni hlavně touží, a zpravidla by se dozvěděl, že menšina po ní prahne, aby sama mohla vládnout, a většina pak proto, aby mohla žít v klidu a bezpečí. Mohl by sice menši-nu uchlácholit všelikými vyznamenáními a poctami (nebo se jí prostě zbavit) a pro blaho většiny vydat zákony a nařízení zajišťující jí bezpečí a klid – jako je tomu ve Francii – jenomže který tyran právě tohle dobrovolně udělá a podřízne si větev, na níž sedí?

Ve Francii vládne harmonie a pořádek a jen proto, že králům zákon zajišťuje svrchovanou moc v záležitostech finančních a vojenských, v ostatním jsou povinni dodržovat zákony jako všichni ostatní.

Závěrem chci tedy jen připomenout, že každá republika se musí hned zpočátku nebo při nejbližší vhodné příležitosti zabezpečit proti restauraci svržené dynastie, jinak bude zanedlouho trpce litovat.

 

Kapitola XVII.

O tom, že dosavadní dlouhou špatnou vládou do morku kostí zkažený národ si jen těžko dokáže udržet znovu nabytou svobodu

 

Vláda římských králů zákonitě musela padnout, chtěl-li si Řím zachovat svou moc, sílu a budoucnost. Zkaženost římského dvora dosáhla takového stupně, že hrozila zachvátit celý státní organismus. Záchrana je možná jen tehdy, dokud je jádro zdravé.

Je-li však už celé společenství prohnilé, neozdraví svržením a vypuzením panovníka i jeho rodu a nahrazením jednoho krále jiným. Nedočká se však klidu a svobodného života ani tehdy, zůstane-li bez pána. Jeho spásou se může stát jen muž velkorysý, silný a statečný, ale zase jen na dobu jeho života. Vzpomeňme jen na Syrákúsy: Dión a Timoleón, každý v jiné historické době, dokázali svobodu udržet vahou svých osobností a kvalit, jakmile však zemřeli, Syrákúsy znovu podlehly tyranii.

Nebo Řím: po vyhnání Tarquiniů, kdy organismus města byl ještě zdravý, získal svobdou a udržel ji. Naproti tomu později, po vraždě Caesara, Caliguly a Nerona už svobodu nikdy nepoznal a ani o ni neusiloval, protože mravní zkáza prorostla příliš hluboko. Jakkoli je Řím příklad na jiné výmluvný, můžeme najít i jiný z naší současnosti. Žádné mimořádné okolnosti a příznivé podmínky neodkázaly zkaženým městům Milánu a Neapoli navrátit svobodu. Po smrti Filipa Viscontiho učinil Milán sice nesmělý pokus, leč svobodou si neodkázal udržet.  Pro Řím bylo velkým štěstím, že nemorálnost králů postupovala tak rychle a očista že přišla tak brzy, než se stačil nakazit celý organismus. A právě jeho morální zdraví způsobilo, že ani dobrými úmysly podnícené rozpory a nepokoje republice neublížily, nýbrž naopak jí prospěly.

Tam, kde je domovem zdravý morální základ, vedou rozpory k pokroku, tam kde je však jádro shnilé, ani sebelepší zákony nic nespraví. Ledaže by je podpíral svou autoritou schopný a silný muž tak dlouho, dokud by celek neozdravěl. Stalo-li se tak někde, nebo mohlo-li se to někde stát – nevím, jestliže však k tomu někdy dojde, pak jen zásluhou jediného muže, a nikoli celku. A po jeho smrti se země opět, jak učí historie, vrátí zpět ke starým hříchům. Jako například v Thébách po smrti vynikajícího panovníka Epameinónda. Žádný vládce není věčný a zpravidla jeden lidský život nestačí napravit zlo mnoha předchozích vynikajících panovníků všechno nespraví. Národ může spasit jen veliká zkouška a smrtelné ohrožení, za nichž vzniknou zcela nové základy. Mravní nákaza a neschopnost žít svobodně se rodí z občanské nerovnosti, a kdo se rozhodne ji důsledně zavést, musí nutně sáhnout k mimořádným opatřením. A to chce či může dělat jen málo vládců, jak uvidíme později.

Vláda římských králů zákonitě musela padnout, chtěl-li si Řím zachovat svou moc, sílu a budoucnost. Zkaženost římského dvora dosáhla takového stupně, že hrozila zachvátit celý státní organismus. Záchrana je možná jen tehdy, dokud je jádro zdravé.

Je-li však už celé společenství prohnilé, neozdraví svržením a vypuzením panovníka i jeho rodu a nahrazením jednoho krále jiným. Nedočká se však klidu a svobodného života ani tehdy, zůstane-li bez pána. Jeho spásou se může stát jen muž velkorysý, silný a statečný, ale zase jen na dobu jeho života. Vzpomeňme jen na Syrákúsy: Dión a Timoleón, každý v jiné historické době, dokázali svobodu udržet vahou svých osobností a kvalit, jakmile však zemřeli, Syrákúsy znovu podlehly tyranii.

Nebo Řím: po vyhnání Tarquiniů, kdy organismus města byl ještě zdravý, získal svobdou a udržel ji. Naproti tomu později, po vraždě Caesara, Caliguly a Nerona už svobodu nikdy nepoznal a ani o ni neusiloval, protože mravní zkáza prorostla příliš hluboko. Jakkoli je Řím příklad na jiné výmluvný, můžeme najít i jiný z naší současnosti. Žádné mimořádné okolnosti a příznivé podmínky neodkázaly zkaženým městům Milánu a Neapoli navrátit svobodu. Po smrti Filipa Viscontiho učinil Milán sice nesmělý pokus, leč svobodou si neodkázal udržet.  Pro Řím bylo velkým štěstím, že nemorálnost králů postupovala tak rychle a očista že přišla tak brzy, než se stačil nakazit celý organismus. A právě jeho morální zdraví způsobilo, že ani dobrými úmysly podnícené rozpory a nepokoje republice neublížily, nýbrž naopak jí prospěly.

Tam, kde je domovem zdravý morální základ, vedou rozpory k pokroku, tam kde je však jádro shnilé, ani sebelepší zákony nic nespraví. Ledaže by je podpíral svou autoritou schopný a silný muž tak dlouho, dokud by celek neozdravěl. Stalo-li se tak někde, nebo mohlo-li se to někde stát – nevím, jestliže však k tomu někdy dojde, pak jen zásluhou jediného muže, a nikoli celku. A po jeho smrti se země opět, jak učí historie, vrátí zpět ke starým hříchům. Jako například v Thébách po smrti vynikajícího panovníka Epameinónda. Žádný vládce není věčný a zpravidla jeden lidský život nestačí napravit zlo mnoha předchozích vynikajících panovníků všechno nespraví. Národ může spasit jen veliká zkouška a smrtelné ohrožení, za nichž vzniknou zcela nové základy. Mravní nákaza a neschopnost žít svobodně se rodí z občanské nerovnosti, a kdo se rozhodne ji důsledně zavést, musí nutně sáhnout k mimořádným opatřením. A to chce či může dělat jen málo vládců, jak uvidíme později.

 

Kapitola XVIII.

O tom, jakými prostředky lze ve zkažených městech zavést a udržet úctu k zákonům

 

Oba aspekty tohoto problému je nesnadné zkoumat, protože nelze stanovit jednotné pravidlo vzhledem k různým stupňům zkaženosti jednotlivých měst. Nicméně si je pokusme osvětlit.

Jako je třeba dobrých zákonů na udržení mravů v lidském společenství, tak stejně nutné jsou obecně dobré mravy k jejich zachovávání. Z toho můžeme odvodit, že pouhá změna zákonů ještě vůbec nic neznamená, zůstanou-li instituce tak, jak byly. Ty je totiž dokážou rozleptat a zničit. Hned to vysvětlím.

Řím se spravoval jednak institucemi, jednak zákony. Instituce zaručovaly svrchovanost lidu, složení senátu, dosazování tribunů a konzulů, jmenování vysokých úředníků a zákonodárnou moc. Ty se neměnily, měnily se však zákony podle potřeby, aby udržely občany na uzdě. Tak například byl vyhlášen zákon proti cizoložství, o rozpočtu, o získávání vysokého státního úředního postavení občany a mnohé jiné. Jenomže byly jen neplným plácnutím do vody, neboť systém a instituce trvaly bez proměny jako dřív a přestaly svůj úkol plnit. Jen jejich radikální přestavba mohla zajistit fungování nových zákonů. Ukažme si to na příkladu vyměňování a jmenování nových mužů na vyšších úředních místech a na zavádění nových zákonů do života.

Zpočátku Řím odevzdával funkci konzulů a jiné čelná místa ve správě města pouze těm, kdo se o ně ucházeli. Tento způsob vyhovoval jen potud, dokud se o tyto pocty ucházely muži vskutku vynikajících kvalit. Být odmítnut se považovalo za nesmírnou hanu, a tak se každý z uchazeči snažil o co největší bezúhonnost, aby si úřad zasloužil. S postupujícím úpadkem mravů se však stále víc dostávali na místa nejctihodnějších ti nejmocnější, zatímco slabí, i když by si byli úřad zasloužili, jim ze strachu ustupovali. Nedošlo k tomu pochopitelně naráz, ale postupným vývojem. Jak Římané dobývali Afriku, Asii a celé Řecko, cítili se stále bezpečnější a nenapadnutelnější. Jejich sebejistota a na druhé straně slabost nepřátel způsobily, že konzulát přestával být odměnou za zásluhy a za statečnost, ale přiděloval se podle popularity. Tím dostávalo hodností lidem, kteří uměli nejlíp řečnit, a nikoli těm, kdo si dovedli s nepřítelem poradit. Později líbivé demagogy vytlačili ti nejmocnější, a hodnotní, stateční mužové zůstávali v ústraní.

Pokud jde o zákony, navrhovali je původně tribunové, či vlastně kdokoli z občanů, ale než se zákon uvedl v život, každý se k němu mohl vyjádřit. Bylo to zařízení zcela vyhovující, odkud se k tomu vyjadřovali lidé, kteří na srdci veřejné blaho. Poskytovalo to možnost uvážit všechny názory, stinné i světlé stránky nového zákona, a teprve pak rozhodnout. Jenomže postupem času se dostávali ke slovu jen mocní a bohatí, a ti sledovali přirozeně jediný cíl: další rozšíření své moci, nikoli prospěch celku. Nikdo neměl odvahu se jim postavit, takže lid nakonec pod nátlakem nebo vlivem klamu, který neprohlédl, rozhodoval o své vlastní záhubě.

Kdyby se byl tedy Řím chtěl zachovat, byl by musel změnit nejen zákony, ale i instituce, protože nemocný člověk potřebuje zcela jinou životosprávu než zdravý a navíc každý materiál potřebuje zcela jiný tvar. Jak toho však docílit? Instituce můžeme změnit buď naráz, shledáme-li, že svou funkci neplní, nebo postupně, rozhodně však zavčas, dřív než dospějí k naprosté bezúčelnosti a vidí to i slepý, tedy vždycky, když se zlo teprve rodí. Co když se však prozíravý muž, který by je dokázal rozpoznat, ve státě nevyskytuje, anebo se třeba i takový najde, ale jeho hlas zanikne, protože lidé se strašně neradi vzdávají toho, čemu přivykli. Pak se pravda obnaží, až když je na nápravu pozdě a je nutné sáhnout k radikálním opatřením, to znamená po násilí a zbrani. Na to ovšem musí být zachránce obdařen svrchovanou mocí ve státě. Jenomže změna politických poměrů v zemi vyžaduje muže vynikajícího, zatímco násilí člověka bez skrupulí, a nestává se, aby skvělý muž dokázal své nejlepší úmysly prosazovat i špinavými prostředky, a naopak mizera, který se na trůn dostal nečistými machinacemi, aby poté užíval své moci ve prospěch a pro blaho země a lidu.

Z tohoto příkladu vidíme, jak těžké, ne-li nemožné je založit a udržet republiku v prohnilých společenstvích. Ta by spíš potře-bovala pevnou monarchii. Bezuzdnost a zpychlost spíš udrží na uzdě strach z násilí než zákon. A sáhnout v tomto případě k nejkrajněj-ším prostředkům jako Kleomenés (dal povraždit efory) nebo Romulus (dal zavraždit bratra a svého spoluvládce) by bylo jen krutostí pro krutost, protože by se tím stejně nic nespravilo. Ti oba totiž začínali stavět na společenství ještě nezkaženém, a tudíž měli reálnou naději na úspěch svého mimořádného kroku.

 

Kapitola XIX.

O tom, jak snadno se udrží slabý následník po silném panovníkovi, ale jak dva po sobě jdoucí neschopní muži dokáží říši zničit

 

Římu při jeho zrodu přálo štěstí. Osud mu dal hned tři vynikající krále – Romula, Numu a Tullia. První byl statečný a velkrysý, druhý bohabojný, mírumilovný a moudrý, a třetí zas srdnatý válečník jako Romulus. Kdyby nebyl přišel odvážný Tullius, město by bylo propadlo zženštilosti a stalo by se snadnou kořistí každého nepřítele. Bez Numových správních opatření by se však také nemohlo zdárně vyvíjet.

Z toho bychom mohli vyvodit, že mírumilovný panovník, který především dbá o dobré vnitřní uspořádání státu, může s úspě-chem navázat na výdobytky statečného předchůdce a užívat plodů jeho vlády. Jestliže však žije příliš dlouho nebo po něm nastoupí muž podobného typu, říše zpravidla zahyne. Jdou-li však po sobě dva neohrožení a bojovní panovníci, jejich činy velikost a slávu země znásobí. Šalamounovi zanechal říši klidnou, prosperující a rozlehlou. Ten užíval nejen plodů vlády předchozí, ale současně svým vlastním vojenským uměním spojeným s mírotvorným úsilím ji upevnil a posílil. Jeho syn Roboám však už neměl ani statečnost dědo-vu, ani moudrost a štěstí svého otce, takže mu z dědictví nakonec zbyla sotva šestina.

Turecký sultán Bajesid na tom byl stejně jako Šalamoun. Přestože měl radši mír než války, rozvíjel a upevňoval říši, zvětšenou otcem Mohamedem II. Jeho syn se naštěstí podobal více dědovi a dosáhl ještě větší slávy než on. Následník Bajezidova typu by však zemi bezpochyby ohrozil, ba možná zahubil.

Zopakujme si tedy: nevýbojný panovník se po silném předchůdci může ještě s úspěchem udržet, dva slabší panovníci za sebou však už říši přivedou do zkázy, nemá-li dobré zaběhnuté ústavní uspořádání jako Francie. Aby mi bylo rozuměno, slabšími panovníky myslím ty, kteří se nevyznají ve válečném umění.

Nástupce statečného Tulia Hostilia – Ancus Marius – měl na vybranou: vládnout jako Numa, nebo jako Romulus. Osobní dispozice měl pro oba způsoby vlády – byl nadaný a bystrý, a když bylo třeba, nevyhýbal se ani válce. Zkusil tedy nejdřív první, ale když poznal, že mu jeho mírové snažení vyneslo pověst zženštilého změkčilce, a tím pokles autority, rozhodl se pro druhou, Romulovu cestu.

Z toho vyplývá pro všechny vládce, kteří přicházejí po období Numova typu, jediné poučení: musejí být dostatečně pružní, aby podle okolností doby rozhodli, kudy se brát. Není-li panovník takový, stene se pro svou zemi hrozbou. Touto nejistotou, již vždycky představuje střídání silných a slabých králů, trpěl Řím od samých počátků. I proto tam snad vývoj dospěl k založení republiky, která mívá v čele samé statečné i moudré muže, a proto se rozrostla v mocnou a mohutnou říši.

Konzulové svou hodnost nedědili ani ji nezískávali násilím nebo úskokem, ale dostávalo se jim jí z vůle lidu za prokazatelné záslu-hy či jiné příkladné kvality. Díky tomu Řím dosáhl za stejnou dobu, po jakou byl královstvím, tak mimořádné, vrcholné moci.

Dva energičtí vládci po sobě si dokáží podmanit – jako Filip Makedonský a jeho syn Alexander Veliký – půl světa. Tím spíš toho může dosáhnout republika, která si může postavit do čela ne jednoho nebo dva, ale hned několik skvělých mužů.

 

Kapitola XX.

O tom, jak se nedá nic pořídit beze zbraní

 

Naši současníci, ať už monarchové, či představitelé republik, kteří nemají vlastní ozbrojené síly, by se za to měli do hloubi duše stydět. Místo toho se odvolávají na nedostatek mužů zběhlých ve válečném umění. Ať se nevymlouvají a podívají se pozorněji na příklad Tullia Hostilia: když nastoupil na trůn po 40letém míru, nenašel v Římě jediného muže, který by poznal válku; ani ve snu ho však ne-napadlo obrátit se o vojenskou pomoc k Samnitům, Tuskům či jiným národům a rozhodl se pro jediné vskutku moudré řešení – vy-budovat si armádu z vlastních poddaných. A protože byl vojensky nadaný, vychoval výborné vojáky.

Nedostatek vlastních dobrých vojáků není pro panovníka omluvou, ale výmluvou, a jde na vrub jen a jen jeho neschopnosti. Dokazuje to i naše doba. Před několika lety napadl anglický král se svými vojáky Francii. Ačkoli do té doby vládl v Anglii 30letý mír a země neměla ani ve válkách zkušené mužstvo, ani vynikající velitele, troufal si na říši v italských válečných taženích zocelenou, vybavenou dobře vycvičenými vojáky i vynalézavými veliteli. Mohla si to dovolit proto, že Jindřich VIII. nedopustil ani při tak dlouhé mírové pouze, aby se zanedbávaly vojenské otázky.

Když Pelopidás a Epameinóndás osvobodili Théby ze spartského podruší, našli město uvyklé nesvobodě s naprosto poddajným, pokorným obyvatelstvem. Uměli však v nich svým příkladem probudit bojového ducha, přivykli je zbraním a nakonec s nimi na otevřeném bitevním poli Spartu porazili. Dějepisec o tom vypráví, že tihle dva houževnatí vojevůdcidokázali přes noc přesvědčit tehdejší svět, že stateční muži se nerodí jen v Lakedoimónii a žte stačí je umět najít, vychovat a vést. To uměl i Tullius. Vergilius o tom také píše:

„Tullius, jenž zahaleče

do bitevní vřavy vede…“

 

Kapitola XXI.

O tom, co je pozoruhodného na prvních třech římských Horatiech a třech albských Curatiech

 

Římský král Tullius a král Alby Mettius rozhodli, že postaví proti sobě po třech mužích z každé strany, a která z nich vyhraje, podrobí si tu druhou. V souboji padli všichni tři albští Curiatiové, zatímco z římské trojice přežil jeden z Horatiů. Když se pak trium-fálně vrátil do Říma, probodl svou sestru, oplakávající svého manžela – jednoho z Curiatiů. Navzdory svým zásluhám byl postaven před soud, ale ten ho nakonec na otcovu přímluvu osvobodil.

Na této historce stojí za povšimnutí hned tři body: za prvé – nikdy nemá být osud národa závislý jen na určité vyčleněné části vojska; za druhé – ani zásluhy neospravedlňují zločin; za třetí – nikdy neuzavírejme dohodu na nejistých premisách.

Otázka svobody je pro každý národ životně důležitá, zcela zásadní a je záležitostí všech. Proto když Tullius a Mettius dohodu uzavírali, muselo jim být jasné, že poražená strana se s víceméně náhodným výsledkem nikdy nesmíří. A tak se také stalo. Albský král sice naoko Tulliovi podrobil, ale hned při první příležitosti ho hleděl oklamat. Římský král sice pozdě, ale přece jen uznal, že jednal leh-kovážně. Tolik o bodu prvním, o zbývajících dvou zas v další kapitole.

 

Kapitola XXII.

O tom, že vsadit vše na jednu kartu se nevyplácí, a proč je bitva v průsmyku nebezpečná

 

Žádný rozumný muž, co svět světem stojí, nepovažoval za prospěšné vsadit osud národa na jednu kartu, nepodepíral-li jej současně patřičnou vojenskou silou. A přece se to stávalo a stává. Tak Tullius a Mettius vydali všanc svobodu země třem náhodně vybraným občanům: oba znevážili, a jeden z nich dokonce naráz zmarnil úsilí předků o nezávislost a trvalou samostatnost národa. Oba jednali naprosto špatně. Ale o nic líp si nebude počínat ten, kdo se opevní na těžko přístupných místech, například v průsmycích.

Takový manévr si může dovolit jen za podmínky, že na podobném prostoru můžeme soustředit celou svou vojenskou sílu, jinak je absolutně sebevražedný. Svůj názor opírám o poznatek, že národy žijící na území sevřeném horami a řetězy alpských masívů se nikdy nesnažily zastavit vpád nepřítele ve skalních soutěskách a průsmycích, nýbrž si na něj vždycky počkaly někde v nížinách. V horách se těžko bojuje proti většímu počtu vojáků, a navíc nedávají obživu pro delší pobyt na místě. Nepřítel vždycky přitáhne s velkým vojskem, protože má v úmyslu horami jen přijít a obsadit dobytou zem, zatímco obránci nikdy nevědí, kudy protivník potáhne, a musí odsadit všechny možné průchody, takže roztříští své síly. A když pak dojde v daném průsmyku k bitvě a obrana početně slabá prohraje, zachvátí panika celou zem a nezávislost je prohnaná dřív, než se stačila vyzkoušet odhodlanost a zmužilost jak vojska, tak všech občanů. Položit na jednu misku vah svobodu země a na druhou jen část vlastních obranných prostředků jen krátkozrakých.

Každý z historie ví o Hanibalově tažení přes Alpy, oddělující Francii od Lombardie a Lombardii od Toskánska. Poprvé si na něj Římané počkali u Ticina, podruhé na rovině u Arezza. V obou případech riskovali raději i prohru v nížině, než by se vydali napospas nehostinným horám, které by je byly dozajista zahubily.

Kromě už zmíněných obecných nevýhod hor se nabízí nepříteli další výhoda. Sám se sice v neznámých cestách a stezkách nevyzná, ale s pomocí místních horalů může zemi přepadnout ze zcela nečekaného směru. Takový případ se stal nedávno, v roce 1515, když francouzský král František I. táhl do Itálie, aby dobyl Lombardii. Rádci ho zrazovali před válečnou výpravou a strašili ho švýcarskými oddíl, které průsmyky hlídaly. Král se však s pomocí místních lidí vyhnul stráženým průchodům, vtrhl do země nečeka-nou cestou a přepadl Švýcary dřív, než se stačili vzpamatovat. Zcela vyděšení se stáhli k Milánu a celý kraj se vzdal francouzskému králi, protože naprosto selhala jeho skálopevná víra ve Švýcary.

 

Kapitola XXIII.

O tom, že každý spořádaný stát má svůj způsob odměn i trestů pro občany a nepřipouští, aby se někdo vyhnul trestu jen proto, že má z minulosti zásluhy

 

Horatius měl jistě velkou zásluhu na porobení Curatiů, ale to nikterak nezmenšovalo zločin, jehož se dopustil na své sestře. Římané tím byli tak pobouřeni, že se musel chtě nechtě dostavit před soud a hájit se, ačkoliv jeho triumf byl ještě v živé paměti.

Někdo by to třeba mohl považovat za čirý nevděk, ale zamyslíme-li se nad tím hlouběji, uvidíme, že pro budoucnost republiky by bylo daleko horší, kdyby mu zločin prominula. Tím se totiž dodává provinilci smělosti, takže nakonec on, ale i ostatní po jeho vzoru propadají takové zpupnosti, že vkrátku rozloží morálku celku.

Lidé musí znát svá práva a povinnosti, odměny za zásluhy i tresty za přečiny. I chudý stát, který nemá na rozdávání, musí najít určité zdroje na odměny, protože i sebemenší ocenění se v takovém případě všemi považuje za poctu, a ne za nicotné gesto. Dobře jsou známy příběhy Horatia Coclese a Mucia Scaevoly. Cocles odolával nepřátelské přesile na mostě až do jeho stržení a Scaevola si zas upálil ruku, protože se mu nezdařil záměr zabít etruského krále Porsenu. Oběma se dostalo od Říma po akru půdy. Ještě poučnější je historka Manlia Capitolina. Za záchranu Kapitolu, obléhaného Galy, dostal měřici půdy. Na tehdejší poměry v Římě to byla odměna značně vysoká, leč nevděčníkovi se zdála nepřiměřeně malá a buď ze závisti, nebo z velikášství se pokusil vyvolat mezi římským lidem vzpouru. Ten ho však bez ohledu na velikost předešlé zásluhy bez otálení svrhl z téhož Kapitolu, na němž ho předtím tak oslavoval.

 

Kapitola XXIV.

O tom, že do boření starých pořádků a do zavádění reforem se může vláda pustit bez obtíží jen tehdy, když neporuší zdání neměnnosti

 

Má-li se lid smířit s proměnami zaběhaného řádu života, zůstat pokojný a cítit se spokojený, nevyhne se vládce předstírání, e se vlastně nic neděje, i když novinky ve správě země budou třeba převratné a obyvatelstvu zcela cizí. Lidé totiž pohříchu vždycky dají víc na zdání než na skutečnost.

Římané tuto pravdu objevili hned v počátcích republiky a nedali konzulům k ruce víc liktorů, než bylo za království, a naopak zachovali tradiční každoroční slavnost obětování, i když v nových podmínkách ji už nevykoval král, ale pokaždé jiný tím pověřený muž, jež nazývali králem oběti a podřídili ho veleknězi. Nechtěli, aby zákaz jednoho bezvýznamného zvyku vyvolal pobouření a stesk po dobách království.

Víme-li tedy, že všechno nové vyvolává nedůvěru a nejistotu, rozum radí ponechat alespoň ve vnějších znacích zdání neměnnosti. Tak například když měníme funkční období členů vlády, rozsah i obsah jejich pravomocí, ponechejme jim alespoň staré tituly. Tento postup je vhodný při každé změně vládní formy – ať už z království na republiku, nebo naopak. Podíváme-li se do minulosti, zjistíme, že jen v jediném případě, při přechodu z monarchie na tyranii, se touto zkušeností nemusíme řídit, jak uvidíme v následující kapitole.

 

Kapitola XXV.

O tom, že v nově dobytém městě či provincii je nezbytné zcela rozvrátit dosavadní uspořádání

 

K upevnění vlastní moci na cizím území patří radikální výměna vládnoucí vrstvy, změny v obsahu i pravomoci funkcí, jejich titulatura, zavedení zcela nových institucí, pauperizace dosud vládnoucí kasty a naopak zlepšení života chudých, jako to udělal po své korunovaci David – „hladové nasytil a bohaté propustil holé jako prst“.

Poté musí následovat další převratná opatření, jako zakládání zbrusu nových měst a přestěhování obyvatel z dosavadních, zkrátka nenechat kámen na kameni, aby občané museli za všechno dobré vděčit nové vládě. Tak si počínal otec Alexandra Velikého Filip Makedonský a tak se stal nakonec z nevýznamného krále pánem celého Řecka. Dějepisci o něm napsali, že honil obyvatelstvo z místa na místo jako pastýř ovce.

Je pravda, že jsou to prostředky nekřesťanské, ba nelidské a kruté, a člověk by se  jich měl vystříhat. Je lepší zůstat prostým bezejmenným občanem než nosit korunu ke zkáze svých spoluobčanů. Jenomže kdo se s tím nedokáže spokojit, musí počítat s tím, kam ho nastoupená cesta vzhůru povede. Mnozí často volí, aby se vyhnuli krajním prostředkům, zlatou střední cestu. Ta je však ze všeho nejhorší, a nejenže pak nejsou v očích lidí ani zlí, ani dobří, ale hlavně výsledky jejich konání jsou polovičaté. A k čemu to vede, uvidíme v kapitole příští.

Papež Julius II. se rozhodl, že sesadí v italských městech náležejících k církevnímu státu všechna tamní vládnoucí knížata. V rámci tohoto plánu roku 1505 vytáhl proti Bologni, aby odtud vyhnal víc než století zde vládnoucí rod Bentivoglů, a pak se vydal do Perugie, aby sesadil samovládce Giovanpagolu Baglioniho. Nevyčkal ani, aby ho mohlo dostihnout jeho vojsko, a ihned poté, co svůj záměr zveřejnil, bez ochrany se dal na cestu a vstoupil do po zuby ozbrojeného města jen v doprovodu kardinálů. A div divoucí, Baglioni se mu vydal a papež v Perugii nastolil svého místodržícího. Nikdo tehdy nedovedl pochopit, proč dosavadní vládce jedinou ranou neskolil nepřítele, neuchvátil bohatou kořist (kardinálové s sebou přivezli i různé poklady) a nezískal si tak nehynoucí slávu, když jinak to byl muž zcela cynický, který žil v krvesmilstvu s vlastní sestrou a bez mrknutí zavraždil z panovačnosti bratrance i synovce. Nikdo v tom nemohl vidět šlechetnost nebo akt lidskosti a ve světle papežovy odvahy to všichni shodně hodnotili jako čirou zbabělost.

Z tohoto případu vidíme, je-li špatnost smísena s kapkou něčeho na pohled ušlechtilého, není příčinou dobro, ale fakt, že dotyčný muž nedokázal svůj cíl naplnit beze zbytku.

Giovanpaglo Baglioni měl jedinečnou příležitost postarat se o svou nesmrtelnost tím, že by jako první ukázal prelátům, jak málo úcty si zasluhuje jejich vláda i soukromý život, a tímto jediným činem mohl v očích historie vyvážit své dosavadní zločiny. Nenašel však k tomu odvahy a zůstane proto zastřen stínem opovržení a zapomenutí.

 

Kapitola XXVII.

O tom, proč Řím projevoval svým občanům více vděku než Athény

 

Historie je plná příkladů, jak panovníci většinou spláceli svým poddaným nevděkem, jen v dějinách Říma jich nacházíme poskrovnu.

Ve srovnání s Athénami měli totiž Římané, podle mého soudu, daleko míň příčin k podezřívavosti, která vždycky vede ke křiv-dám. Od okamžiku nastolení republiky až po Sullu a Maria nikdy římský občan vědomě neohrozil svého města a to pak zas nemělo důvod na svůj lid nespoléhat a lehkovážně mu splácet urážkami.

V Athénách tomu bylo naopak. V době největšího rozkvětu je oloupil o svobodnu pod rouškou nejvyšší ctnsti Peisistratos, a když znovu nabyly ztracenou nezávislost, nedovedly už na předešlou zkušenost zapomenout a mstily se i za zločiny předpokládané. Proto tolik athénských občanů skončilo násilnou smrtí nebo ve vyhnanství, proto se zde zahnízdil ostrakismus, střepinový soud, a jiné zvůle, jimiž město častovalo své vynikající muže.

Měl pravdu dějepisec, který konstatoval, že země, které se znovu pozvedly ke svobodě, jsou daleko krutější a malichernější než ty trvale a dlouhodobě svobodné. Nemá však smysl pomlouvat Athény a vynášet Řím. Musíme objevit příčinu a tou byla doba a stav ohrožení. Římu nikdo o svobodu neusiloval. Kdyby byl ve stejné situaci jako Athény, nebyl by s občany zacházel jemněji a velkoryseji.

Nejlépe tuto tezi můžeme posoudit na příkladu Collatia a Publia Valeria, které Řím vykázal do vyhnanství. Když bylo svrženo království, stihl Collatia tento tvrdý rozsudek jenom proto, že nosil jméno rodu Tarquiniů, ačkoli se o svobodu města nemálo zasloužil. Valerius zas pro pošetilý nápad postavit si dům na vrchu Coeliu upadl v podezření, že se sám chce stát králem. Svoboda Říma byla tehdy teprve v počátcích, nedospělá a nevžitá, proto ta mimořádná přísnost.

 

Kapitola XXVIII.

O tom, na čí straně je větší nevděk – zda na straně panovníka, nebo národa

 

Mluvíme-li o nevděku, nemůžeme pominout jeho projevy i na druhém pólu, u lidu, a zvážit, na kterém z obou se vyskytovaly příklady křiklavěji.

Nevděk se vždycky rodí z chamtivosti, závisti a podezřívavosti. Vyšle-li národ nebo panovník nějakého vojevůdce na životně významnou výpravu a ten splní, co se od něho očekávalo, a ověnčí se vavříny vítěze, mělo by se mu dostat po právu odměny. Pakliže ho místo toho čeká vlažné mlčení, či dokonce znevážení, dopouští se na něm panovník neospravedlnitelného bezpráví. A přitom mnozí tak postupují – z lakoty či z jiných nízkých pohnutek.

Tacitus o tom říká: „Je mnohem lehčí splácet křivdy než dobrodiní. Pomsta je jistý zisk, vděčnost závaží.“

Pokud není příčinou takového hanebného panovníkova počínání ubohá skrblivost, ale podezřívavost, dá se ještě pochopit a omluvit. Takto motivovaného nevděku najdeme v dějinách také dost a dost: jestliže se vítězný vojevůdce vrací domů ověnčen aureolou slávy, milován vojáky, které na výpravě zahrnul kořistí, a provázen respektem poraženého, a nedokáže chytře potlačit okázalé oslavné projevy radosti – což je lidské – může se v panovníkovi zrodit nedůvěra a strach, což je opět navýsost lidské, a začne pomýšlet na to, jak svůj trůn proti němu zabezpečit a pojistit. Má jen dvě možnosti – buď vítěze usmrtit, nebo ho zbavit všeobecné vážnosti přičtením vítězství náhodě či zbabělosti nepřítele nebo mimořádné schopnosti nižších velitelů.

Když vojsko v Judeji vyhlásilo Vespasiana císařem, přihlásil se k volbě i Antonius Primus, který dlel tehdy s vojskem v Illyrii; později vytáhl proti Vitelliovi do Itálie, porazil dva jeho zdatné vojevůdce a dobyl Říma. Když už bylo po všem a město pevně obsazeno, přibyl tam Vespasianův druh Mucianus a zbavil Antonia jak vrchního velení, tak veškeré moci nad dobytým Římem. Antonius se tedy vydal do Asie za Vespasianem, aby se dovolal spravedlnosti. Setkal se však jen s černým nevděkem a brzy zoufalstvím zemřel. I tako-vých příběhů znají dějiny mnoho.

Z naší současnosti je známý osud Gonslava Ferranteho ve službách Ferdinanda Aragonského, jenž vybojoval proti Francouzům Neapolské království. V odměnu mu Ferdinand odňal velení nad vojskem a vykázal ho do Španělska, kde posléze v bídě zemřel.

Obavy panovníků z hrdinných vojevůdců jsou častým jevem. A jak potom zazlívat nevděk lidu, když první muž ve státě nemá dost velkorysosti a sebedůvěry, aby ocenil vítězství dobyté pod jeho korouhví?

Svobodný stát má dva cíle: rozšířit dál své panství a patřičnou obranou zabezpečit dosažený stupeň rozmachu. O chybách, k nimž dochází po dobyvačných taženích, se zmíním v jiné kapitole, o chybných krocích ve snaze co nejpevněji zajistit daný stav jen pár slovy pojednám ihned. Příliš mnoho velkorysosti a nadmíru otevřená dlaň nevedou k ničemu dobrému, daleko menším zlem je opatrná nedůvěra a střídmost v odměňování zásluh. V prohnilém státě vede sice tato druhá cesta zpravidla k tyranii, vzpomeňme, jak si Caesar vzal násilím to, co mu Řím odmítl dobrovolně dát, leč ve zdravém společenství mívá v těchto podmínkách svoboda delší trvání. Strach z následků neuvážených činů drží občany v mezích a krotí nezřízenou ctižádost.

 

Kapitola XXIX.

O tom, jak se může panovník vystříhat jedovatého sémě nedůvěry a jak jí občan sám může s úspěchem předejít

 

Aby mysl vládce nikdy nemohl nahlodat červ pochyb a podezřívavosti, udělá nejlíp, když se jako římští císařové, králové nebo turečtí vladaři sám postaví do čela své armády. Pak všechna sláva z vítězství připadne výhradně jemu a nemusí se užírat úspěchem druhých a lámat si hlavu, jak zbavit popularity a lásky lidu ty, kdož si jich dobyli vlastnostmi, jichž se jemu nedostává. Neuznalostí, nevděkem, nespravedlností totiž ztrácejí víc, než mohou získat.

Ale i vojevůdce může možné nedůvěře předejít,když okamžitě po vítězství opustí vojsko, vydá se do rukou svého pána a zároveň nepopustí uzdu jakýmkoli pyšným či zpupným projevům své vítězoslávy. Nezavdá tak v ničem příčinu ke strachu. Jestliže se však nedokáže smířit s tímto neokázalým postavením, musí udělat vše, aby vítězstvím posloužil výhradně sobě, a nikoli vladaři. Musí si získat absolutní oddanost vojáků, uzavřít nová pevná přátelství a spojenectví se sousedními státy, obsadit pevnosti svými lidmi, zavázat si nižší velitele, bez slitovní se zbavit těch, kteří se žádnými prostředky zavázat nedají. Pak bude strach vládce z rizika nevděku natolik velký a válečníkovo postavení tak pevné, že k žádným postranním intrikám postě nedojde. Jiná cesta není. Jakákoli polovičatost, nedůslednost – tak častá u lidí právě proto, že nikdo není úplně dobrý ani úplně špatný – je rovnou cestou k záhubě. Neschopnost zkrotit pýchu a slavomam spojená s návykem věrnosti svému pánu či s nechutí k postrannímu zajišťování sebe sama, bezpečně zpečetí jeho osud. A nebylo byl nakonec i kousek čestnosti v tom, kdyby takový muž zůstal věrný sám sobě a dohrál otevřeně svou hru až do konce?

Pokud nejde o monarchii, ale o republiku, ta se v čele svých vojsk postavit nemůže a vždycky musí vybrat jen jednoho ze svého středu a pověřit ho vrchním velením. Není lepšího modelu pro tento státní útvar než opět Řím: ve válečném umění byli cvičeni a proto je ovládali všichni šlechtici, takže vynikajících a v bitvách proslavených velitelů míval vždycky celou plejádu, ti se navzájem hlídali a navíc byli ke skromnosti vedeni, protože za každým okázalým projevem pýchy a ctižádosti následoval trest. Když pak říše dospěla k diktatuře, zachoval si větší proslulost ten, kdo úřad zavčas složil, jelikož nebudil podezření, že chce strhnout moc výlučně na sebe, a tím nevyvolával ani nenávist, ani intriky proti své osobě.

Pro republiku není lepšího řešení, když chce předejít křivdám a nevděku, jichž by se svých zasloužilých občanech musela za určitých okolností dopustit, než toto uspořádání zakotvené v ústavě.

 

Kapitola XXX.

O tom, proč Řím nikdy své vojevůdce za neúspěch netrestal, ba ani tehdy ne, když republice z toho vznikla škoda

 

Římané nejen zřídkakdy projevovali nevděk, ale také nikdy netrestali chybné kroky svých vojevůdců v bitvách, pokud nebyly vedeny zlými úmysly. Jestliže někdo z jejich velitelů nesprávně odhadl situaci nebo při plánovaném manévru nevzal dostatečně v potaz opatrnost, nejenže ho za to nevolali k odpovědnosti, ale naopak ocenili smělost záměru. Vychovávali tím v nich samostatnost a operativnost v rozhodování, vytvářeli maximální prostor pro okamžité a v daných podmínkách neúčelnější řešení válečných situací, protože dobře věděli, že člověk bez této vnitřní svobody nikdy nemůže rozvinout svou vynalézavost, udatnost a talent. Když Římané táhli proti takovému Filipovi Makedonskému nebo proti Hanibalovi, s nimiž už někdy předtím bojovaly, měl jejich vrchní velitel dost jiných starostí a zodpovědných úkolů, než aby se ještě musel trápit pomyšlením na své předchůdce, které za válečný neúspěch po návratu ukřižovali či jinak potrestali. Přílišná úzkostlivost by jeho zmužilost a nápaditost nutně podvazovala. Dostatečným trestem pro každého Římana byla sama hanba z porážky.

Chyby způsobené vědomě nebo motivované malichernými osobními důvody stíhali důsledně, ale odstupňovaně. Sergius a Virginius rozbili své tábory na různých místech nedaleko Vejí, Sergius pak na úseku očekávaného útoky Tusků. Místo nic však přitrhli Faliskové se svými spojenci. Sergia porazili a zahnali na útěk. Pýcha mu nedala, aby zavolal Virginia na pomoc, a radši riskoval prohru. Virginius zase čekal, až se Sergius pokoří a poprosí o posily, a nic nedbal na zájmy vlasti, na ztrátu poloviny vojska, na poskvrněnou pověst římské armády.

Byl to vskutku zločinný, odsouzeníhodný příklad velitelské nezodpovědnosti, který nesměl projít před zraky historie nepotrestán, a v každém jiné zemi by je za ni stihla smrt. Římané však, věrni svým tradicím, je potrestali pouze pokutou.

Příkladem neuvědomělého chybného rozhodnutí v poli byla nerozvážnost Terentia Varrona, jíž si přivodil porážku od Hanibala u Cann a ohrozil tak samostatnost republiky. Nejenže za nic nebyl potrestán, ale při návratu do Říma mu dokonce vyšel vstříc celý senát. Nemohli mu sice děkovat za vyhranou bitvu, ale dovedli ocenit i to, že nepropadl panice v okamžiku ohrožení vlasti. Jiný příklad je z doby Papiria Cursora, který chtěl ztrestat svého velitele jízdy Quintia Fabia za to, že bez jeho rozkazu svedl bitvu se Samnity. Fabiův otec uvedl na jeho obranu proti neústupnému diktátorovi, že římský lid nikdy v historii nepotrestal žádného vojevůdce ani za prohru, natožpak za vítězství, jako v tomto případě.

 

Kapitola XXXI.

O tom, že panovník nebo republika nesmí odkládat pomoc strádajícím poddaným

 

Když Porsena obléhal Řím, aby znovu dosedl na trůn Tarquiniů senát se obával, že lid dá přednost návratu království před útrapami války, a osvobodil jej od daní ze soli a různých jiných poplatků s odůvodněním, že chudí přispívají dostatečně k blahu města, když mu zdárně vychovávají své děti. Lid za projevené uznání pak dobrovolně podstoupil hlad, obléhání a všechny strázně války.

Senát rozhodl dozajista moudře tváří v tvář smrtelnému ohrožení, ale spolehnout se na všeobecnou platnost podobného opatření nelze. Projevit totiž dobrodiní zčistajasna v okamžiku ohrožení si lid může vyložit jediným možným způsobem, že si mocní kupují jeho přízeň a že tedy za úlevy vděčí spíš nepříteli, a jakmile nebezpečí pomine, že je mocní zase všech výhod zbaví, takže vlastně není zač být vděčen. Římanům tentokrát mohl přinést plný úspěch jen proto, že už předtím vešly v platnost různé zákony zajišťující prospěch lidovým vrstvám a všichni měli ještě v živé paměti příkoří, jimž byli vystaveni za vlády králů.

Podobné situace se však v životě národů nevyskytují příliš často a nikdy k nim nedochází za stejných okolností. Proto je vždycky třeba volit své vlastní, jim odpovídající prostředky. Hlavy států musí dopředu vážit možná nebezpečí, koho v daném případě budou víc potřebovat, a už v míru s chovat tak, jak by si museli počínat v dobách zlých. Tak by měly postupovat republiky, ale zejména knížata a monarchie. Ať si nikdo domýšlivě nenamlouvá, že stačí hodit lidu sousto, až když nebezpečí nastane. Takovým přístupem předem podpisuje svůj ortel.

Kapitola XXXII.

O tom, že vždycky je lepší vyhnout se radikálnímu násilnému řešení problému ve státě

 

Dokud byl Řím mladou republikou, nepomyslely sousední státy na nebezpečí, jež jim od n bude v budoucnosti hrozit. Teprve když se její moc, vliv a ozbrojená síla natolik rozrostly, že nebezpečí bylo očividné, asi čtyřicet okolních státních útvarů uzavřelo dohodu o vzájemné pomoci.

Řím měl pro případy bezprostředního ohrožení říše funkci tzv. diktátora a ten mohl samostatně, bez porady se senátem a lidem, rozhodovat v kritických situacích i proti jejich zájmům. K tomuto prostředku sahal stát v případech jak vnějšího, tak vnitřního nebezpečí.

V případě republik dochází k vnitřním krizím poměrně často, protože svoboda zřízení umožňuje, aby některý z občanů postupně soustředil ve svých rukou více moci, než je zdrávo. Zasáhnout v takovém případě není lehké a existují prakticky pouze dva způsoby řešení: buď násilí, tím však jen vyhrotíme situaci, anebo vyčkávací postoj.

Rozpoznat rodící se společenské zlo hned v zárodku dokáže málokdo. Lidé se dají snadno získat na líbivá slůvka a rádi dopřávají sluchu zejména mladým lidem, když přicházejí s různými novotářskými nápady. A je-li pak takový mladík patřičně ctižádostivý, vkrátku si získá popularitu a obdiv, a než se občané stačí ze svého omylu probrat a postavit jeho vzestupu hráz, býv už na všechno pozdě.

Vzpomeňme jen na Cosima Medicejského, který v anšem městě položil základy moci svého rodu; vypracoval se k takové vážnosti, díky svému vzdělání a nevědomosti svých spoluobčanů, a k takovému vlivu, že se ho všichni začali bát. Obávali se nechat volný průběh jeho dalšímu postupu, ale ještě větší strach měli proti němu vystoupit. Tehdy ještě žil zkušený státní Niccolo da Uzzano, ale ani ten nebezpečí v počátcích nerozpoznal. Stačil však, dokud byl naživu, držet spoluobčany na uzdě, aby ho ze dne na den nesesadili. Byl hluboce přesvědčen, že by následoval absolutní rozkol ve městě, s dalekosáhlými následky. Když potom zemřel, ukázalo se, jak byl jeho názor moudrý. Občané nedbali jeho rady a vyhnali Cosima z Florencie. Jeho stoupenci se však srotili, povolali ho nazpět a jmenovali ho knížetem. Bez předchozího násilného kroku by k tomu nikdy nebylo došlo. 

Stejně tomu bylo s Caesarem v Římě. Svými zásluhami i říši si získal přízeň mnoha vlivných mužů, mezi nimi i Pompeia, který až příliš pozdě poznal svůj omyl. Když pak začali pomýšlet na to, jak jeho počínání udělat přítrž, jen pád republiky urychlilo.

V politice se vždycky víc vyplácí uvážlivá trpělivost než bezhlavý radikalismus. Čas buď nebezpečí sám oslabí a otupí, nebo alespoň oddálí.

 

Kapitola XXXIII.

O účelnosti funkce diktátora, i o tom, že jeho pověření svrchovanou mocí za určitých okolností republice prospívá, zatímco svévolné uchvácení moci jednotlivcem vede zpravidla k zániku svobody

 

Jeden ze starověkých dějepisců odsoudil Římany za zavedení funkce diktátora a tvrdil, že nebýt toho, nikdy by nebylo došlo  v Římě k tyranii. Podle jeho soudu prvním tyranem byl právě diktátor a na základě tohoto precedentu se pak Caesar zákonnou cestou stal tím, čím byl. Jeho názor, z povrchního pohledu rozumný, se ujal a všichni jeho následovníci ho bez dalšího zdůvodňování opako-vali.

Konec římské svobody však nepřivodil úřad diktátora a jeho občasné a dočasné fungování. Titul sám o sobě moc nikomu trvale nedává. Tu jim dala teprve příliš dlouhá období, kdy jim bylo ponecháno vrchní velení v armádě.

K funkci diktátora se nikdo nedostával násilím, ale ve shodě s ústavou do ní byl na dobu určitou jmenován. Jen ty úřady s hodnosti, k nimž se lidé dostanou mimozákonnými prostředky, republiku jednoznačně poškozují. Ani jeden z diktátorů nebyl Římu ke škodě. Ale ani občan, který by si bohatství získal nepřiměřený vliv a prostřednictvím finančních prostředků i silné a početné stoupence, nemohl republik se zdravými základy ohrozit, protože zákonnou cestou – tedy volbami – by se mu nikdy nepodařilo prorazit.

Navíc úřad diktátora měl přísně vymezené pravomoci,které nesměl překročit: nebylo v jeho moci odnímat senátu a lidu moc, rušit staré instituce a zavádět nové. Krátké trvání diktatury také neposkytovalo dost času na to, aby její vykonavatel soustředit ve svých rukou tak velkou moc, aby jí mohl zneužít. Toto opatření pro výjimečné situace ve státě bylo Římu jen ku prospěchu a stalo se naopak základem jeho budoucí velikosti.

Republiky, které podobnou instituci neměly, když vůbec přežily kritické situace ohrožení, pak jen s velkými oběťmi. Ale většinou zahynuly. K rozhodnutím se v nich totiž dospívá pomalu, tříbením mnoha názorů, příliš pomalu na to, aby odkladem nevzniklo nebezpečí z prodlení. Kritická situace vyžaduje zásahy okamžité a rázné.

Nejlepší z našich republik – Benátská – měla pro naléhavé případy podobné ustanovení: bylo určeno několik málo občanů, kteří za mimořádného stavu měli právo rozhodnout sami.

Tam, kde podobné zákonné ustanovení neexistuje, se republika buď rozpadne, anebo musí zákon za poslední chvíli změnit, a to je vždycky nebezpečný precedens. Každé náhlé, a tedy nezákonné porušení ústavy, byť by bylo sebeprospěšnější celku, ohrožuje její stabilitu a podemílá pevnost jejich základů, protože otevírá různým společenským skupinám cestu k dalšímu porušování zákonů s mé-ně ušlechtilými, ba i zločinnými cíly.

Na samotné proceduře určování osoby diktátora byla pozoruhodná také její forma. Římané předpokládali, e i jeho dočasné působení v zemi vzbudit u občanů a konzulů nevoli, a proto bylo senátu ponecháno na vůli, aby podle vlastního uvážení vždycky rozhodl, kdy okamžik k jeho odsazení nastal. Pak ho teprve volbou ze svého středu určili. Římané totiž dobře věděli, že bolest podstou-pená dobrovolně bolí méně. Později obřad jmenování zjednodušili natolik, že udělovali diktátorský úřad jednou jedinou větou: „Caveant consules, ne quid detrimenti res publica capiat.“ („Ať konzulové dohlédnout, aby republika nedošla úhony.“)

Ale abychom se vrátili k našemu tématu. Když později sousední národy pojaly úmysl rozbít říši římskou, nebylo jim než přijmout takové opatření, která by jim umožnila nejprve se vyzbrojit a pak s velkou silou na Řím udeřit.

 

Kapitola XXXIV.

O škodlivosti decemvirátu, přestože decemvirové byli ve shodě se zákonem veřejně a svobodně volení

 

Decemvirové (10 vybraných mužů) měli v Římě za úkol formulovat a vydávat zákony. Přestože však byli do funkce voleni, jejich moc v zemi se nakonec natolik rozrostla, že se zvrhla v tyranii, decemvirové se zpronevěřili svému poslání a zbavili republiku svobody.

Vidíme tedy, že žádné tvrzní nemá absolutní platnost. Moc decemvirů nebyla uzurpována, a přesto se vývojem zvrhla v jev republice škodlivý. Abychom zjistili, proč se tak stalo, musíme si všimnout především dvou okolností: jaký byl rozsah jejich moci a na jak dlouho byla v platnosti. Jestliže totiž někomu svěříme neomezenou moc na blíže neohraničenou dobu, můžeme si být téměř jisti, že přinese jedovaté plody. Záleží i na tom, jací jsou mužové, jímž je udělena.

Srovnáme-li funkci decemvirů s funkcí diktátora, dojdeme k závěru, že první byli mnohem mocnější. Po nástupu diktátora nezanikaly pravomoci konzulů a tribunů, dále působil senát, a přestože diktátor mohl jednotlivce zbavit hodnosti, nemohl zrušit senát a konzuly jako celek a vydávat sám nové zákony. Tribunové a konzulové tedy po období diktátorské působili jako strážci senátu a dodržování zákonů.

Za decemvirátu naopak byli konzulové a tribunové zbaveni svých pravomocí, decemvirové se tali jedinými právoplatnými představiteli římského lidu a jedinou zákonodárnou mocí v zemi. A protože vládli zcela suverénně, bez jakékoli kontroly a bez ohledu na mínění lidu, stali se svrchovanými pány. Není se tedy čemu divit, že ihned po roce zpychli. Římský lid se jim vydal neuváženě zcela do rukou. Sparta a Benátky byly opatrnější a udělování moci na neomezenou dobu a stanovily k tomu účelu dohlížitele, jejichž úkolem bylo dbát, aby jí králové a knížata nezneužívala. Svrhovaná moc, která se nemusí nikomu ze svých činů zodpovídat, je svou podstatou zhoubná a zkazí i mravně nejkřišťálovějšího, ať vzdělaného či prostého člověka.

 

Kapitola XXXV.

O tom, že vyšší hodnostáři nikdy nesmějí pohrdat těmi, co jsou v postavení nižším

 

V době vyhrané bitvy nad Vejany a Etrusky, v níž padl Quintus Fabius, dřívější konzul, byli jmenováni konzuly Marcus Fabius a C. Menlia. Ačkoli si Římané potrpěli na slávu a pocty, netrpěli pýchu, která by nedovolovala, aby se včerejší vojevůdce stal v další bitvě nižším velitelem nebo aby poslouchal toho, jemuž včera velel. V moderních republikách tuto moudrou skromnost nepěstují a třeba v Benátkách je běžné, že muž druhdy vysoce postavený se stydí přijmout nižší úřad. Pro jednotlivce je to možná čestný postoj, ale prospěchu republiky rozhodně neprospívá. Oč důvěryhodnější je přece člověk, který přejde z vyššího postavení do nižšího než naopak. U něho můžeme najisto předpokládat čisté úmysly a oddanost vlasti. Naopak muž, který se vyšvihl znenadání a nemá kolem sobe dost moudrých, zkušených a vážených rádců, před nimiž by se musel stydět za pochybení a poklesy, nemůže nebudit nedůvěru a obavy.

 

Kapitola XXXVI.

O tom, jak se v Římě zrodil zákon o půdě a jak nebezpečné je naráz zavádět něco nového, co se příčí starým tradicím

 

Už dávní mudrcové objevili, že člověk těžko snáší ústrky, ale přílišného dobra že se také brzy nabaží, takže ve výsledku jsou účinky obojího totožné.

Příroda nás stvořila už takové, že vždycky toužíme po něčem víc, než můžeme dosáhnout, z toho se rodí nespokojenost s dosa-ženým a boj mezi lidmi i národy. Jedni se bojí o to, co už dosáhli, druzí hledí uchvátit něco navíc – a válka, která jedny povznese a druhé rozdrtí, je na spadnutí.

Tato úvaha budiž úvodem k výkladu o příčinách, proč se římský lid nespokojil se svými zastánci-tribuny a proč začal toužit po dalších výhodách. Došel až tak daleko, že se pustil do boje se šlechtou o úřady a majetky, jichž si lidé cení nejvíc, rozpoutal spor o zákon o půdě a nakonec způsobil pár římské republiky.

Spořádané republiky by měly udržovat blahobyt státu, nikoli však lidu, a proto se domnívám, že v tomto bodu se Římané ve své ústavě ukvapili. Buď měli jeho řešení potom na denním pořádku, nebo je zas museli odkládat a jeho zpětná platnost vyvolávala bouře, nebo zpočátku měl své opodstatnění, ale pozdější praxe ho znehodnotila. A’t už tomu bylo jakkoli, faktem zůstává, že pokaždé, když zákon o půdě přišel na přetřes, byly z toho nepokoje. Měl dva články: první stanovil, že každý občan může vlastnit jen určitý počet akrů, a druhý říkal, že půda ukořistěná v boji bude rozdělena mezi lid. Oba články byly tedy v neprospěch patricijů – zkracovaly všechny větší latifundisty a do budoucna jim neposkytovaly žádné vyhlídky na obohacení. Mezi poškozený byli přirozeně mnozí vlivní mužové, kteří se proti tomuto zákonu stavěli v domnění, že tím prospívají i stabilitě státu, a tak každé nové jednání o půdě bylo jablkem sváru.

Patricijové bránili jeho uvedení v život stálým podněcováním k válečným výpravám, štvali jednoho tribuna proti druhému. Řím se bránil tím, že je vysílal jako kolóny do dobytých krajů. Tak tomu byl o například i z pozemky v Antiu. Livius zaznamenal, že když o ně vznikl spor, vyslali tam z Říma kolóny, leč ani to se neobešlo bez rozepří, protože každý chtěl půdu raději v Římě než v Antiu.

Nepokoje trvaly tak dlouho, dokud nebyla půda v blízkém okolí Říma rozdělena do poslední pídě. Pak se lid zdánlivě uklidnil: po půdě na dobytých územích netoužil, protože byla příliš daleko, a ta, co byla na dohled, už nebyla k mání. Navíc Římané později neod-mítali nepříteli pozemky, a když ano, pak je ihned přidělovali kolónům.

Z těchto příčin spor o půdu vyhasl a jen jako jiskra v popelu doutnal až do nástupu bratří Gracchiů. Jakmile však znovu přišel na pořad dne, dny republiky byly sečteny. Nyní totiž měl zákon proti sobě dvojnásobný počet odpůrců a mezi lidem a šlechtou došlo k ozbrojeným střetnutím. Orgány veřejné moci nedokázaly krveprolití zastavit a znovunastolit pořádek, takže nakonec každá ze znepřátelených stran si zvolila svého vůdce a představitele: lid Maria, jenž se čtyřikrát po sobě stal konzulem a posléze se jim sám ještě třikrát prohlásil, a šlechta z bezradnosti Sullu. Propukla občanská válka, štěstí se klonilo střídavě na tu a zas na tu stranu, až nakonec šlechta po nekonečném krveprolití zvítězila.

Spor se pak znovu otevřel v době Caesarově a Pompeiově, kdy se vůdcem Maritovy strany stal Caesar a Sullovy Pompeius. Když došlo k boji, zvítězil Caesar a stal se prvním samovládcem v Římě. Tím zanikla republika a město už nikdy nezískalo zpět ztra-cenou svobodu.

Tím také skončil boj o zákon o půdě. Na jiném místě jsem říkal, že napětí mezi senátem a lidem bylo hnací silou rozkvětu svobod v Římě a dalo vznik řadě obecně prospěšných republikánských zákonů. Může se tedy zdát, že mé nynější tvrzení o zákonu o půdě je s tím v rozporu a předchozí vyvrací. Není tomu tak a za oběma si stojím. Ambice a chtivost šlechty jsou tak silné, že jim musí republika hned od prvních krůčků čelit všemi dostupnými prostředky, jinak zahyne. Už to, že Řím dokázal záhubě vzdorovat přes tři století, svědčí o tom, že nebýt právě zmíněného pozemkového zákona a mnoha dalších, jimiž plebejové nasadili šlechtě uzdu, bylo by k jeho zániku došlo už mnohem dřív.

Bratři Gracchiové měli sice chvályhodný záměr ukončit jednou provždy třenice a zavést v Římě pořádek, ale moudrosti a politic-kých znalostí měli pomálu. Spíš než radikální prosazování daného zákona, a dokonce s dalekosáhlými zpětnými platnostmi, které musely situaci vyhrotit a podnítit výbuch vzpoury, bývalo by bylo moudřejší řešení odložit a zvolit vyčkávajíc taktiku, aby se katastrofa oddálila nebo alespoň ostří rozporů poněkud otupilo, než dojde k boji.

 

Kapitola XXXVII.

O tom, že vnitřně slabé republiky bývají nerozhodné a pokud nějaké rozhodnutí přece jen přijmou, pak spíše z nouze než ze svobodné vůle

 

Když Řím postihla jedna z morových epidemií, považovali Volskové a Aequové situaci za příhodnou pro jeho pokoření, postavi-li společné vojsko a přepadli Latiny a Herniky v naději, že ti požádají svého mocného spojence o pomoc. Římané však, zdeptaní epide-mií, vojenský zásah odmítli a vybídli je, aby si pomohli sami. Cením si tohoto moudrého rozhodnutí senátu, z něhož je jasně patrné, že jak v dobách dobrý, tak i zlých měl především vždycky na mysli zájmy svého lidu a nerozpakoval se porušit ani dosavadní zvyky a předchozí usnesení, jestliže si to tíživá situace v zemi žádala. Málokterá jiná země by riskovala dát souhlas svým vazalům k ozbrojenému boji na vlastní pěst: Řím totiž nedovoloval satelitům samostatné ozbrojené akce. Jenomže senát vždycky pozorně vážil každou novou situaci zásadně z hlediska prospěšnosti či škodlivosti říši a vždy vybíral to nejmenší z mnoha zel. V tomto případě nebylo rozhodně dobré dovolit podaným, aby sami sáhli po zbraních, ale na druhé straně senát době věděl, že by na římský souhlas stejně nečekali a z nutnosti se pustili do boje. A to by reputaci Říma jako mocnosti nesmírně poškodilo, po neuposlechnutí z nouze by mohla následovat neposlušnost ze svévole.

Vnitřně slabší republika a méně spořádané republiky by patně k podobnému řešení nikdy nesáhly. Žádá si velkého a politického umu a sebedůvěry.

Když vévoda Valentino dobyl Faenzu a diktoval podmínky Boloni, chtěl se vracet do Říma přes území Florencie. Poslal tam tedy vyslance se žádostí o povolení průchodu. Páni ve městě se radili, ale nikomu z nich nenapadla možnost průchodu mu prostě povolit. Nevzali si z Říma příklad. Měli strachu z Valentinovy silné armády, protože své obraně nevěnovali dostatečnou pozornost a na válku nebyli připraveni, ale nechápali, že pro ně bude daleko větší potup, vynutí-li si kníže cestu násilím, než kdyby mu ji sami velkoryse otevřeli.

Nejhorší a nejčastější vlastností všech slabých republik je však nerozhodnost. A když se náhodou stane, že se sjednotí na něčem účelném, pak to nikdy není výsledek svobodné úvahy, ale pokaždé za tím stojí nevyhnutelnost a tlak okolností.

Připomeňme si ještě dvě příhody, které se staly v našem městě roku 1500. Když francouzský král Ludvík XII. Dobyl zpět Milán, zachtělo se mu ještě padesát tisíc dukátů, jež Florenťané vypsali za dobytí Pisy, a vyslal do boje pana de Beaumont s jeho vojskem. Ačkoli byl cizinec, Florenťané ho velice ctili a důvěřovali mu. Přitáhl k městu od Casciny, oblklíčil je a chystal se k bitvě. Pisané v nouzi k němu vyslali poselstvo s nabídku, že mu město bez  boje postoupí pod podmínkou, že je Florenťanům vydají až po čtyřech měsících. Florentští však návrh pyšně kategoricky odmítli, a tak Francouzi pokračovali v obléhání. Stalo se, co nikdo nečekal: nikdy je nedobyli a museli s hanbou odtáhnout. Florenťané návrh odmítli, protože nedůvěřovali francouzskému králi, že jim po oné lhůtě město skutečně vydá. Oč moudřejší by byl opačný postup, ukázala zkušenost z roku 1502. Když se vzbouřilo Arezzo, poslal francouzský král Florenťanům vojenskou pomoc pod vedením pana d´Imbault. Ten vstoupil v jednání ihned, jak k městu přitáhl, a pod-mínky Arezza byly zhruba stejné jako tehdy v Pise. Florenťané se také chovali přesně stejně jako tehdy. Jenomže pan d´Imbault nebyl Beaumont, pokračoval ve vyjednávání a Florenťanským zamezil vměšování do jeho průběhu. Vbrzku smlouvu uzavřel, v klidu do Arezza vstoupil a do Florencie vzkázal, že jsou političtí analfabeti, že přece francouzský král daleko pravděpodobněji vydá město, bude-li jeho vojsko ve městě než před hradbami. Pak jim vskutku Arezzo vydal a Florenťané pozdě poznali, jak v záležitosti Pisy pochybili.

Slabé republiky mají tendenci věčně kolísat mezi různými názory, nedokážou se na něčem rozumném dohodnout a jen holá nutnost, zpravidla tlak zvenčí, je dokáže přimět k opatření účelným a prospěšným.

 

Kapitola XXXVIII.

O tom, že v historii často nastávají totožné situace u různých národů

 

Přehlížíme-li lidské dějiny, vidíme, že tužby a cíle nejrůznějších národů se nemění a jsou si velice podobné. Jestliže tedy budeme pečlivě analyzovat minulost, může v ní najít návod, jak si počínat v přítomnosti, a vyčíst z ní i prostředky, jakých bylo za podobných okolností použito. V naší době však na historii nikdo nedá, a i když se jí někdo zabývá, neumí v ní číst, takže tato studnice poučení zůstává nevyužita.

Když roku 1494 Florencie pozbyla vládu nad několika městy (Pisa aj.), dostala se do situace, že proti ní najednou stála velmi silná knížata v jejich čele a válka proti ním se stával den ze dne tíživější. Vítězství bylo v nedohlednu, prostředků ubývalo, daně stoupaly a s nimi nespokojenost florentského lidu. Všechno dával za vinu neschopnosti tzv. Rady deseti, jež po dobu války o všem roz-hodovala, a měla za to, že její smetení může dát událostem jiný směr. Proto ve chvíli, když se personální složení Rady mělo podle pra-videl měnit, nezvolil novu a svěřil řízení města signorii.

Bylo to rozhodnutí krajně nemoudré. Odstranění v době ohrožení zkušených a moudrých mužů a jejich nahrazení lidmi novými, neznalými, způsobilo nepředstavitelné zmatky a nepořádky, přivodilo ztrátu dalších měst (Arezzo) a teprve teď lidé uznali, že vinen není lékař, ale zvolený lék, a znova zavedli Radu.

Podobná byla kdysi situace v Římě. Jedna válka střídala druhou a strázně nebraly konce. Lid však neměl vinu na straně ctižádostivých bojovných sousedů a obvinil šlechtu, že radši masakruje lid ve válkách, než by strpěla úlevy, jež lidu získávali tribunové. Hněv lidu se tedy obrátil proti konzulům, kteří ho vedli do válek, a chtěl jejich úřady buď zrušit, nebo alespoň omezit jejich moc natolik, aby mu ani doma, ani na bojišti nemohli rozkazovat a utlačovat ho. První vystoupil tribun Terentillius a navrhl, aby bylo jmenováno pět mužů, kteří by rozhodnutí konzulů posuzovali a jejich pravomoc tak omezili. Šlechtu návrh sice pobouřil, ale byla příliš slabá, aby tri-bunům mohla čelit. Dopadlo to tedy tak, že nakonec byl zrušen i titul konzula. Lid se upokojil, ačkoli tribunové převzali i konzulské pravomoci a změna byla tedy jen vnějšková. Teprve po dalších velkých ztrátách a oklikách Římané svůj omyl uznali, vrátili se k původ-ní vládní formě a hodnost konzulů byla obnovena.

 

Kapitola XXXIX.

O vytvoření decemvirátu v Římě a jeho zajímavých rysech a o tom, jak může stejně špatný sběh historických okolností jednu republiku zničit, zatímco druhá z nich vyjde bez úhony

 

V této stati se budu podrobněji obírat událostmi, které daly podnět ke zřízení decemvirátu. Její závěry budou užitečné jak těm, jimiž leží na srdci zachování republik, tak těm, co si chtějí republiku podmanit. Uvidíme totiž, čím se přičinil římský senát a lid o pád svobody ve své říši a jakých chyb se dopustil první decemvir Appius, čímž znemožnil uskutečnění svých vlastních plánů.

Když ustrnuly spory o zákony dále rozvíjející svobody římského senátu na mrtvém bodě, vyslalo město se souhlasem obou stran posly do Athén, aby přivezli opisy Solónových zákonů. Z jejich vzoru se chtěli poučit a napodobit je.

Ihned po jejich návratu bylo jmenováno deset mužů požívajících všeobecné úcty, aby je prozkoumali a vytvořili podle nich nové, vyhovující podmínkám Říma. Byli jmenováni na jednoroční funkční období a jedním z nich byl i Appius Claudius, člověk velmi nadaný a schopný, ale neklidný a ctižádostivý.

První krok decemvirů bylo zrušení konzulského a tribunského úřadu a právo občana odvolat se k lidu, aby nerušeně a bez překážek mohli nové zákony uvést v život. Tak se decemvirát stal svrchovaným pánem v Římě a jeho hlavou se stal všeobecně nej-oblíbenější Appius. Sotva však dosáhl vytouženého cíle, na pětníku obrátil a začal postupovat velmi tvrdě.

Ostatní si počínali zpočátku zdrženlivě a dbali na dodržování zákonů, jež vypsali na deset desek, a před jejich schválením je dali veřejně vyvěsit, aby se k nim lid mohl vyjádřit. Mezitím však chytrý Appius upozornil, že v seznamu chybí ještě další dva potřebné zá-kony, a docílil tak prodloužení funkčního období decemvirátu na další rok. Lid byl s jeho návrhem svolný, protože z politické scény zmizela nenáviděná hodnost konzulská a protože se domníval, že se obejde i bez svých tribunů, když je přece decemvir respektován a přibírán k rozhodování o všech závažných rozhodnutích.

Jakmile vešlo prodloužení decemvirátu v planost, začala se šlechta horlivě ucházet o vládní funkce. Appiova počáteční shovíva-vost k lidu bylo mnohým podezřelá a proti mysli, ale protože se ho báli, netroufli si proti němu vystoupit veřejně. Rozhodli se proto pro lest, a ačkoli byl nejmladší ze všech, svěřili mu právo navrhovat složení decemvirátu v naivní víře, že po starém římském zvyku bude považovat za nedůstojné navrhnout sám sebe. K nepříjemnému překvapení všech se však Appius chopil vhodné příležitosti a prohlásil sebe do této funkce jako první. Ostatních devět pak zvolil ve shodě se svými plány. 

Vzápětí po druhém zvolení Appius odhodil masku, přestal skrývat svou pýchu a zpupnost a ostatních devět jakbysmet. Místo původních dvanácti liktorů, kteří decemvirát vždycky provázeli, jich bylo najednou sto dvacet a Řím propadl panice a děsu. Mezi decemviry a senátem vbrzku zavládla naprostá shoda, a když se k němu některý z občanů odvolal proti nesprávnému rozhodnutí decemvirů, pochodil ještě hůř než dříve. Lid konečně prohlédl svůj omyl a zkusil uchýlit se o pomoc k těm, které si i za cenu vlastní svobody snažil ze strachu oslabit. Se zlou se však potázal, šlechtě nová situace byla náramně vhod.

Přiblížil se konec roku, oba dodatečné zákony byly připraveny, ale k jejich vyhlášení stále nedocházelo. Decemvirové jich znovu využili k dalšímu prodloužení svého funkčního období a vládli teď už zcela neomezeně. Z mladých šlechticů si vytvořili jakousi gardu a té rozdělovali majetek odsouzených. Dary je zkazily, chovali se stále nevázaněji a ideál svobody pro všechny byl jim brzy plevami ve větru.

V této době, kdy se Řím zmítal ve vnitřním vření a rozporech, povstali proti němu Sabinové a Volskové se zbraní v ruce. Teď si i decemvirové uvědomili, na jak vratkých nohách jejich vláda stojí. Bez souhlasu senátu se do války nemohli pustit, ale současně se báli ho svolat, aby nepřišli o svou moc. Nakonec jim však nezbylo než ho přece jen svolat. Mnoho řečníků – mezi nimi i Valerius a Horatius – příležitosti vskutku využili a napadli decemviry pro jejich zpupnost a krutost. Senát však ze strachu z lidu, zaujal opatrnické stanovis-ko a doufal, že odstoupí-li decemvirové dobrovolně, neobnoví se funkce tribunů.

Senát pak dal svůj souhlas a dvě vojska vedená decemviry vytáhla do pole. Appius, který zůstal v Římě, se pokusil násilím dostat ženu, kterou si umínil získat, leč otec Virginii raději probodl, než by mu ji dal. Ve městě příhoda vyvolala obrovské pobouření a to se pak přeneslo i do vojska. Obě společenské skupiny s spojily, vyšly společně na Mons Sacer a tam zůstaly až do doby, než decemvirové odstoupili a znovu byli jmenováni konzulové a tribunové. Tak se Římu vrátil starý republikánský řád.

V Římě došlo k nastolení tyranie ze stejných důvodů jako ve všech republikách: lid usiloval o rozšíření svých svobod a šlechta o nadvládu. Jakmile pak nedojde ke kompromisu, jedna ze stran dá přednost vládě silné ruky jedince a tak se zrodí tyranie.

Lid i šlechta se nejprve dohodli na vládě decemvirátu a každý od něj očekával splnění svých vlastních tužeb. To byl onen kom-promis – lid se zbavil konzulů a šlechta tribunů. Pak se však plebejové dopustili katastrofálního omylu, když se dali omámit Appiovými líbivými gesty a vložili veškerou moc do jeho rukou. Tak jako Appius si počínali všichni historičtí samovládci, a jakmile se díky lidu dostali na vrchol pyramidy, začali působit proti jeho zájmům. Lid v takové situaci už pak nemívá nikoho, ke komu by se obrátil o pomoc, a jeho pře je tak na dlouhou prohraná. I Appius měl možnost se u moci udržet, ale dopustil se několika chybných kroků: zradil nejen zájmy těch, jejichž přičiněním se povznesl, ale znepřátelil si i ty, kteří mohli být jeho spojenci – šlechtu. A to bylo snadné, protože šlechta je ve své bezuzdné ctižádosti a hamižnosti nenasytná, žádný samovládce nemá takové bohatství a tolik veřejných hodnotí, aby uspokojil všechny. A k tomu ještě připočteme další Appiovu chybu – zapomněl, že násilník musí být silnější než ten, na kom je násilí pácháno. Daleko bezpečněji sedí na svém trůně ti samovládcové, kteří se opírají o lid a nedbají boháčů, kterých je vždycky málo. Lid je síla. Takovému tyranovi pak stačí k udržení moci vlastní armáda. Spartský tyran Nabis, který patřil to tohoto rodu tyranů, se nejprve s pomocí lidu vypořádal s několika jemu nebezpečnými šlechtickými rody a pak i s ohrožením ze strany Řecka a Říma.

Tyran opírající se o šlechtu nevystačí s vlastním vojskem a musí hledat pomoc mimo okruh svého sídla. Buď u venkovanů, které vyzbrojí, nebo si najme ke své osobní ochraně cizí vojsko, anebo se spojí s některým mocným sousedem, jenž mu poskytne ochranu. Appius nemohl vyzbrojit venkov, protože římský lid byli venkované, a jiné možnosti neměl. Proto ztroskotal.

Senát a lid se dopustili osudné chyby tím, že decemvirát nechali působit bez kontroly, ba sami všechny dohlížecí orgány zrušili, a tak uvolnili stavidla svévole.

Jak řekl Ferdinand Aragonský: „Lidé se někdy podobají malým dravým ptákům, kteří se slepě řítí za kořistí a nevšimnou si, že nad nimi číhá daleko větší dravec a čeká jen na vhodnou příležitost.“

 

Kapitola XL.

O tom, že se nevyplácejí náhlé, nepřipravené změny ve vztahu k poddaným – od servility k autoritativnosti nebo od umírněnosti k vládě pevné ruky

 

Appius prohloupil už tím, že v horlivé snaze po upevnění své moci na obrtlíku otočil a změnil tvář, již ukazoval lidu. Všechno nalíčil chytře: demagogické přátelství s lidem, taktizování se zákony, aby byl důvod prodloužit funkční období decemvirů, i odvaha, s níž jmenoval sebe na prvé místo pro další rok vlády, a bystrost ve volbě zbývajících devíti. Zakopl až v okamžiku, když přes noc změnil tvář přítele lidu na panovačného krutovládce. V tu chvíli mu všichni přestali věřit a čekali od něho jen samé úskoky.

Musíme-li už změnit svůj postoj a chování, je to třeba udělat s rozmyslem, využít k tomu příhodných okolností a dbát, aby ztráty dosavadních příznivců byly vyváženy minimálně stejným počtem nových spojenců. Jinak se pilíře moci zhroutí a vládce padne všemi opuštěn.

 

Kapitola XLI.

O tom, jak moc a peníze snadno pokazí i nejlepší lidi

 

Mladí šlechtici se za pozemské statky dali koupit Appiem a přes své vzdělání i výchovu se stali horlivými stoupenci bezohledné krutovlády. Quintus Fabius, jeden z druhého období decemvirátu, byl muž po všech stránkách úctyhodný, a přesto sedal sladkými řečičkami mazaného Appia zaslepit, propadl ctižádosti i bezohlednosti, takže si s ním nakonec v ničem nezadal.

Tento rys lidské povahy musí mít především na paměti zákonodárci a krotit v zárodku choutky i ctižádosti občanů, a současně vláda země, která chce žít v klidu a stabilitě, musí bezpodmínečně dbát na to, aby nikdo nemohl počítat s tím, že může za určitých okolností uniknout trestu za přečin, či dokonce za zločin.

 

Kapitola XLII.

O tom, že muži bojující pro vlastní čest a obecné blaho bývají spolehlivými vojáky

 

Co jsem řekl o muži-jednotlivci, můžeme rozšířit i na celé vojsko: armáda bojující pro svou vlastní čest je vždycky oddanější než vojsko bojující ve jménu slávy někoho jiného.

Římské vojsko pod velením konzulů vždycky každou bitvu vyhrálo, za decemvirů však bylo pokaždé poraženo; jediným motivem žoldnéřů je hmotný prospěch a ten je malou protiváhou možné ztráty života. Nebojuje-li vojsko z přesvědčení a z oddanosti, nemůže se od něho čekat příliš mnoho obětavosti a statečnosti tváří v tvář jen trochu zdatnějšímu nepříteli.

Ani soutěž s jinými národy či národní hrdost nejsou spolehlivějšími pohnutkami k bojovnosti, protože obě tyto vlastnosti mohou vlivem vnitřních i vnějších historických podmínek v daném lidském společenství postupem času nepostřehnutelně zakrnět.

Proto je vždycky nejlepší, když si panovník vytvoří armádu ze svých občanů. Všechny státní celky, které v dějinách dosáhly met nevyšších, ji měly. Římské vojsko za decemvirů nebylo hůř vycvičené ani méně udatné a statečné, ale chyběla mu dřívější motivace. Jakmile decemvirát padl, zplna v něm ožil starý duch a opět vítězilo, protože opět bojovalo z vlastní vůle a pro cíl všem společný.

 

Kapitola XLIII.

O tom, že dav bez vůdčí osobnosti nic neznamená a že se nikdy nesmí domáhat moci výhružkami

 

Vzpomeňte si, jak jsem vyprávěl o bouři, kterou vyvolala smrt Virginie. Senát vyslal tehdy na Mons Sacer posly se žádostí o vysvětlení, proč lid i vojsko opustili vojevůdce. Lid choval k senátu velký respekt a mimoto neměl v té době nikoho, kdo by mu stál v čele, takže poslové odešli bez odpovědi. Jak říká Livius „ne že by lid neměl co odpovědět, ale neměl ústa, která by myšlenku vyslovila“.

Tehdy Virginius, ve snaze tento nedostatek napravit, ustanovil dvacet vojenských tribunů, kteří měli ve jménu lidu před senátem jeho postoj vyložit. Ti pak požádali senát, aby se Valerius a Horatius naopak dostavili na Mons Sacer, jim dvěma že pak lid vyloží své požadavky. Oba muži však odmítli předstoupit před jeho tvář, dokud decemvirové dobrovolně neodstoupí ze své funkce. Když tam potom dorazili, lid žádal znovuzavedení úřadu tribunů, obnovení dávného zákona o odvolání se k lidu pro každého veřejného činitele a vydání decemvirů. Chtěli je totiž zaživa upálit. Valerius první dvě podmínky přijal, třetí však odmítl s těmito slovy: „Jedním dechem krutost odsuzujete, i žádáte!“ A radil jim, aby se osudem decemvirů nezabývali dřív, než budu mít opět v rukou moc. Byl moudrý. Je neprozřetelné prozrazovat předem, co uděláme potom, až naše požadavky budou splněny. Nejprve se musíme všemi prostředky snažit docílit svého a budoucí záměry si nechat pro sebe. Stačí přece protivníka o zbraň požádat a nemusíme hned vyzvonit, že ho s ní chceme zabít. Na to je vždycky čas, až ji máme pevně v ruce.

 

Kapitola XLIV.

O tom, že sebemenší porušení zákona je špatný příklad pro všechny občany a úplně nejhorší je, když ho nedodržují představitelé. Panovník, který zákon obchází, sám sobě píše rozsudek smrti

 

Když senát dospěl s lidem k dohodě a Římu se vrátila bývalá vládní forma, vyzval Virginius Appia před soud, aby se před tváří lidu hájil. Ten se dostavil v početném doprovodu šlechticů, ale Virginius vydal bez meškání rozkaz, aby ho uvrhli do vězení. Appius žádal, aby se mohl dovolat k lidu. Virginius odmítl požadavek s tím, že nemá právo na něco, co sám zrušil, a že nemůže čekat shovívavost u toho, koho tolikrát urazil. Appius však trval na svém a argumentoval tím, že přece nemohou čerstvě znovu-zavedený zákon porušit. A došel sluchu. Než však nadešel den soudu, vzal si v kobce sám život.

Je pravda, že si Appius za své zločiny zasluhoval smrt, ale zrovna tak správný byl jeho požadavek dodržení zákonného postupu. Jsem přesvědčen, že není nic horšího pro republiku než nějaký zákon vydat a vzápětí ho porušit.

Florencie se po roce 1494 zásluhou moudrého Girolama Savonaroly, jehož sílu ducha nám odhaluje jím zanechané dílo, vrátila ke své staré ústavě. Mimo jiná potřebná ustanovení Savonarola dal podnět k vzniku zákona, jenž zaručoval občanům obviněným ze zločinu proti státu právo odvolat se k lidu proti rozsudku Rady osmi i signorie. Stálo ho mnoho úsilí a trpělivosti, než tento zákon prosadil. Brzy poté, co vešel v platnost, odsoudila signorie pět občanů pro velezradu a odepřela jim právo odvolat se k lidu. Tak signorie, nejvyšší představitel zákona, jej sama porušila a znevážila současně i Savonarolovu prestiž. Pozoruhodné však bylo, že Savonarola sám ve svých kázáních jednání signorie ani neodsoudil, ani se je nesnažil hájit. Prvního se bál, aby neohrozil sám sebe, a druhé proti svému přesvědčení udělat nemohl. Tím odhalil svou ctižádost a nedůslednost, přišel o vážnost a pohrdání se na jeho hlavu jen hrnulo. Považoval-li zákon za potřebný, měl ho za všech okolností hájit, a nebyl-li dobrý nebo neměl-li on sám dost sil se za něj postavit, nikdy ho neměl vypustit z úst.

Státu je také nebezpečná každá mohutnější a déle trvající vlna násilí. Takové období nadešlo v Římě po pádu decemvirátu, kdy proces stíhal proces a šlechta žila v panické hrůze z poprav. Bylo by to tehdy špatně skončilo nebýt zákroku tribuna Marka Duellia, který se zasloužil o vydání zákona, jímž se zakazovalo v průběhu dalšího roku pohnat římského občana před soud. Tím se patricijové uklidnili.

Neustálý strach z trestu není únosný, a jakmile se lidé začnou bát o život, hledají východisko a riskují i hlavu v pokusu o převrat. A proto nechť trest stihne viníky naráz a život ať s ihned vrátí do normálních kolejí, nebo od trestů vůbec upusťme.

 

Kapitola XLV.

O neměnné podstatě lidské povahy a o potřebě člověka ponižovat druhé, ale sám zůstat nedotknutelný

 

Když Řím znovu nabyl svobody a vyšvihl se opět na výsluní moci a vážnosti, vydal řadu nových užitečných zákonů a zdálo se, že konečně nastane nadlouho klid. Leč pravý opak se stal skutečností. Nepokoje a šarvátky rostly jako houby po dešti.

Livius o tom píše: „Kdykoli se stáhla o ústraní šlechta, lidu narostl hřebínek, a když zas lid zatroubil k ústupu, šlechta okřála a vyrazila. Šlechtičtí mládenečkové zpupně lid uráželi a nezastavili se ani před vážností úřadu tribunů, kteří je kárali. Rodičům nebyly kousky mladých po chuti, ale když došlo k půtkám, rádi viděli lid na lopatkách. A tak ve jménu svobody jsi jeden nárokoval právo utlačovat toho druhého.“

Je zcela lidské, že se člověk nejdřív hledí zbavit strachu o sebe sama, ale vzápětí začne nahánět hrůzu druhým, dotčeně se brání urážkám a ponížení, ale sotva se domůže svého práva, stejnou mincí oplácí druhým. Úmrtí mnoha republik se tento neduh potvrzují Sallustiova slova, jež vložil do úst Caesarovi: „Cesta do propasti bývá dlážděna samými nejlepšími úmysly.“

V republikánském zřízení, tak jako v kterémkoli jiném, usiluje člověk o výsadní postavení, aby byl nezranitelný jak před spoluobčany, tak před úřady. Pro ten cíl shání okruh vlivných přátel a příznivců a užívá prostředků na první pohled zcela bezúhonných a úctyhodných: např. podporuje slabé a chudé, chrání je před bohatými a mocnými apod. Žádný div, že si získá popularitu a úctu, protože lidé jsou velmi lehkověrní. A když pak jeho moc naroste tak, že na něho nemohou spoluobčané ani úřady, násilí už nic nespraví, jak jsem říkal v jedné z předchozích kapitol. Rázný zákrok většinou přivodí rychlou zkázu, a necháme-li situaci nerušený prů-běh, sami strkáme hlavu do chomoutu poroby na bůhvíjak dlouhou dobu, než nás osvobodí smrt samovládce nebo náhoda. Jestliže totiž někdo dosáhne tak vysokého a mimořádného postavení ve společnosti, že se ho bojí lidí i úřady, jen málokdo odolá vábení kroutit zákony podle svého a přinutit i druhé, aby jej vykládali podle jeho přání, v jeho prospěch a na úkor jiných.

Republika tedy musí vymyslet takové zákonná opatření na svou ochranu, aby se nikdo nemohl pod záminkou obecného dobra dopouštět špatností a aby nikdo nemohl soustředit ve svých rukou tolik moci, jež by se stala náhrobkem svobody. Ale o tom ještě v úvaze následující.

 

Kapitola XLVI.

O tom, že lidé se dají unést hněvem bez ohledu na okolnosti v celkovém odhadu situace, ale nikdy v konkrétních podrobnostech

 

Když se římskému lidu znechutil konzulát, vymáhal buď aby se konzuly mohli stát i plebejové, nebo aby se jejich pravomoci oklestily. Šlechta obě novinky považovala za zneuctění tohoto významného úřadu a volila zlatou střední cestu: povolila čtyři tribuny s pravomocí konzulů, jimiž se mohli stát jak plebejové, tak patricijové. Lid s návrhem souhlasil v naději, že se zbaví konzulů a že tímto novým opatřením dosáhne až na vrchol státní moci.

Nato však došlo k pozoruhodné události, když se konala konkrétní volba těchto tribunů – lid zvolil všechny ze stavu šlechtického. Livius k tomuto jevu podotýká: „Jinak se projevují lidé v dobách boje za svobodu, jinak – střízlivěji a věrněji – po vítězství.“

Obecně k tomu lze říci, že lidé se dost často mýlí v odhadu vnějších, celkových obrysů jevu, ale málokdo v detailech. Římský lid byl přesvědčen o svém oprávněném nároku na představitele ze svých řad v konzulských funkcích, protože tvořil naprostou většinu občanů, za válek nesl největší tíhu na svých bedrech, a tedy svoboda i rozkvět Říma za všech podmínek závisely na něm. A protože svůj nárok považoval za plně oprávněný, hleděl cíle dosáhnout všemi prostředky. Když však šlo o výběr jednotlivých kandidátů, vážil s rozmyslem způsobilost svých představitelů a viděl, že ani jeden z nich na tuto funkci nestačí. Livia tato kritičnost naplnila obdivem: „Kde bychom v dnešní době našli v širokých vrstvách tolik autokritičnosti, přehledu a velkorysosti, jež tehdy byly zcela běžné a obecné?“

Anebo jiný příklad z porážky Říma u Cann. V důsledku drtivého Hanibalova vítězství šířil se po celé Itálii požár bouří a nepokojů a v Capui vyvrcholil konfliktem mezi senátem a lidem. Pacuvius Calanus, který stál v čele městské rady, se snažil rozsáhlejší vzpouře zabránit a rozhodl se rozpory z moci svého úřadu urovnat. Svolal tedy senát, vyložil mu, jakou nenávist v lidu svým jednáním vyvolal a čím, a rozebral i nebezpečí z dané situace hrozící: že totiž senátoři mohou být povražděni a město vydáno bez boje Hanibalovi, protože Římané byli daleko. Pak požádal o plnou moc k vyjednávání s lidem a přesvědčil senátory, že udělají nejlépe, když setrvají v paláci a vydají se do vůle lidu. Pak svolal velké shromáždění a ve svém projevu zdůraznil, že nadešel čas zúčtování se zpupností šlechty a skoncování s útlakem. Připomněl, že uzavřel senátory v paláci, kde čekají na soud lidu, ale současně připojil výčet nebezpečí, jež skýtá situace ohroženého města bez vládních orgánů, a žádal návrhy na nové představitele města. Nato vložil do schránky lístky se jmény všech dosavadních senátorů a oznámil, že je bude po jednom vytahovat, a jakmile se shodnou na náhradníkovi, bude každý ihned odveden na popraviště. Hned při prvním jménu vypukla bouře nenávisti, ale když Pacuvius požádal o návrhy, dav zmlkl. PO menším dohadování padlo jedno jméno, ale lid dal najevo nesouhlas pískotem a smíchem. A tak se po tom opakovalo při každém dalším, až nakonec lid uznal všechny své představitele přicházející v úvahu za neschopné výkonu této význačné funkce. Pacuvius příležitosti využil: „Uznáváte tedy, že město nemůže zůstat bez vlády, ale vhodné kandidáty ze svých řad také nemáte. Takže nezbývá než byste se s dosavadními smířili. Strach, který jste jim nahnali, je pro ně dostatečnou výstrahou, aby napříště jednali lidštěji a ohleduplněji.“ Lid na to chtě nechtě přistoupil a město se uklidnilo. Na konkrétní situaci poznal lid svůj omyl, jehož se dopustil v prvním všeobecném návalu hněvu bez ohledu na okolnosti.

Nebo v roce 1494 ve Florencii vyhnal lid knížecí rod a město zůstalo bez vlády. Nastalo vření a souboj ctižádostivců o hodnosti. Zmatek den ze dne narůstal, ale  ani rozumní muži z lidu neviděli jeho pravou příčinu a přičítali jej nikoli příčině, ale následku – totiž boji skupin o moc i za cenu převratu a ztráty občanských svobod. Město se zmítalo v pomluvách a výhružkách na adresu nových kandidátů do signorie. Když totiž někteří dřívější bouřliváci zaujali svá místa v řadě a blíž se seznámili se situací, teprve poznali svůj omyl a pochopili, že pravou příčinou daného stavu nejsou lidé, ale momentální okolnosti. Každá situace totiž vypadá jinak z pohledu celkového prospěchu, tedy shora, a jinak zdola. V důsledku tohoto poznání potom vystupovali tito muži před lidem už umírněně a uvážlivě, tentam byl dřívější laciný radikalismus, ale ačkoliv jednali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, upadli v podezření, že se dali některou ze skupin podplatit. Z toho vzniklo v této době úsloví „jinak na myslí na radnici, jinak jedná na ulici“.

Teprve tehdy se lidu otevřou oči, když se mu předloží konkrétní podrobnosti a fakta, neboť pro odhad celkové situace nemá dost poznatků. K tomuto prostředku sáhl s úspěchem v kritické situaci v Capui Pacuvius a v Římě senát. Proto se také domnívám, e je možné klidně a s důvěrou vložit do rukou lidu volbu konkrétních představitelů republiky, protože v tom se většinou nikdy nemýlí, zatímco jednotlivci v nejvyšších hodnostech spíše podlehnou při výběru vhodných kandidátů soukromému hledisku či dokonce postranním vlivům.

 

Kapitola XLVII.

O tom, jak zabránit volbě nežádoucího kandidáta

 

Aby se nedostal do funkce konzulů příslušníci plebejů, zařizoval to římský senát většinou tak, že buď navrhoval nejctihodnější a všemi uznávané patricije, nebo naopak z plebejů ty nejprůkaznější obojetníky. V prvním případě jim lid nedokázal odepřít svůj souhlas, v druhém případě je pochopitelně odmítl, protože se hanbil dát jim důvěru a věděl, že by byl sám proti sobě.

I řešení tohoto politického problému napovídá dávnou a dobře známou zkušenost, že lid se obvykle nemýlí v konkrétnostech, ale nedohledá všech aspektů celistvého pohledu.

 

Kapitola XLVIII.

O obtížích při tvorbě a uplatňování zákonů v republikách a o tom, že porobená území vůbec nikdy nemohou pevný a skloubený právní řád vybudovat

 

Historie římské republiky je doslova učebnicí problémů, s nimiž se setkávají zákonodárci tohoto státního zřízení při tvorbě účinného a všestranně zabezpečujícího kodexu. Přestože Romulus, Numa, Tullus Hostilius, Servius a posléze deset mužů k tomu vybraných dalo Římu do vínku mnoho dobrých a všeobecně platných zákonů, vývoj přinášel stále nové a nové situace a změny, které vyvolávaly potřebu novelizace, či dokonce vydávání zcela nových zákonů. Jedno z takových zcela nových opatření byl zákon o zřízení funkce cenzorů, kteří dohlíželi na dodržování dobrých mravů ve městě a jejichž přičiněním se zkáza Říma oddálila. Zákonodárci se však dopustili jedné chyby: stanovili totiž funkční období cenzorů na celých pět let. Jeden z moudrých diktátorů, Mamercus, pak navrhl novelizace v tom smyslu, že období zkrátil na osmnáct měsíců. Konzulové i lid se na něho obořili a zbavili ho úřadu senátora. Dějiny mlčí, zda měl Mamercus možnost se hájit či zda někdo jiný jeho návrh bránil, takže buď byl kronikář neúplný, nebo byla v římském zákoníku závažná mezera: chyběl zákon na ochranu autora nového všeobecně prospěšného zákona.

Florencie byla založena za římského císařství, takže od počátku nepoznala občanské svobody ani nezávislosti. Když se později naskytla příležitost částečného uvolnění poddanství, začala si teprve vytvářet vlastní instituce. Jejich obsah i účinek nemohly být nepolovičaté, protože vznikaly a působily vedle zažitých, starých. Tak se stalo, že v posledních dvou stoletích – o nichž máme věrohodná svědectví – existovala Florencie bez ústavy, ač její uspořádání se v praxi blížilo republikánskému. Podobné problémy měla i řada jiných italských měst téhož původu.

V průběhu vývoje sice dostalo veřejným a svobodným hlasováním několik občanů Florencie důvěru a moc ústavu vypracovat a vyhlásit, ale nikdo z nich toho nevyužil v obecný prospěch, nýbrž jen ve prospěch své sociální a politické skupiny. Výsledkem pak byly ještě větší nepořádky a zmatky.

Přejděme však k jinému příkladu. Nezáleží jen na kvalitě zákona samého, ale stejnou měrou i na pečlivém uvážení nejvyšší instance, jíž je rozhodování například hrdelních pří svěřeno. Ve starém Římě to byl lid, k němuž se mohl provinilec odvolat. Jen ve zcela mimořádných případech, kdy vznikalo odkladem ortelu nebezpečí z prodlení, mohl popravu vykonat diktátor sám. Takových pří-padů však bylo pořídku. Ve Florencii a v jiných ji podobných městech měl hrdelní právo cizinec, jemuž vydával příkazy panovník, a i když se později města osvobodila, zůstalo toto právo jako pozůstatek starých časů nadále v rukou cizinců, jimž se dostalo titulu kapitán. Bylo to nařízení velmi neblahé, protože stačilo mít dost peněz a vykonavatele podplatit, aby se uplatnění zákona předešlo. S vývojem městského zřízení přešla tato funkce na vybraných osm občanů, ale nebyl to ani v nejmenším krok kupředu, protože tento malý počet mužů byl vždycky nástrojem mocné menšiny.

Jen Benátky si v tomto směru vedly dobře. Tam bylo ustanoveno pro tento účel deset mužů a jejich rozhodnutí bylo neodvola-telné. Jenomže se počítalo s tím, že tato skupinka je příliš lidsky křehkým orgánem, pokud jde o rozsudky nad mocnými provinilci, a proto měli k ruce ještě dalších čtyřicet soudců, kteří byli odpovědní Velké radě. Tam, kde je takto náležitě chráněn žalobce, nechybí ani přísný a nestanný soudce všech přečinů a zločinů, ať je spáchal chudák nebo boháč.

Řím, který od svých počátků byl nezávislý a cílevědomě budoval svůj vnitřní řád s pomocí mnoha moudrých mužů, zažil sice sdostatek problémů a konfliktů při zavádění nových zákonů, ale města a území, která se po jisté době vymanila z cizí nadvlády, se na svůj vlastní celistvý, rozumný  a pevný právní řád nikdy nezmohla.

 

Kapitola XLIX.

O tom, že žádnému hodnostáři nebo úřadům nesmí být svěřeno tolik moci, aby mohli ohrožovat chod státu

 

Římští konzulové titus Quintius Cincinnatus a Gnaeus Iulius Mentius se nedokázali na ničem shodnout a ochromili tak dokonale další chod státu. Když už si senát nevěděl rady, vyzval je, aby jmenovali diktátora a  ten že potom sám rozhodne o záležitostech, v nichž oni nedokázali dospět k dohodě. Tehdy se konzulové konečně na něčem shodli – že k žádnému společnému rozhodnutí dojít nemohou, a odmítli ho jmenovat. Senát musel požádat o pomoc tribuny a ti teprve ve své úřední moci přivedli oba svéhlavé konzuly k pořádku.

Na tom vidíme, jak byl úřad tribunů důležitý a účelný. Nejen krotili svévoli mocných vůči chudým, ale zasahovali i do vzájemných sporů aristokracie.

Republika by nikdy neměla mít ve svém souboru zákonů takový, který by umožňoval menšině ochromit chod státního celku. I pro takový případ, že se třeba jeden vysoce postavený hodnostář vzepře vyjmenovat potřebný počet mužů do veřejných funkcí nebo soud odmítne řešení určité záležitosti, musí mít republika patřičné mocenské nástroje řízení. Alespoň takové, aby mohla vykonávat jisté záležitosti někomu odejmout a jinému přidělit. Jinak je v trvalém nebezpečí chaosu a rozkladu.

Benátská Velká rada uděluje hodnosti, ale také vyjmenovává orgány. Nejednou se už v jejich dějinách stalo, že určitý správní úředník ve městě či v provincii své místo z nějakých důvodů opustil a Rada, poštvaná zpravidla nějakou skupinou či jednotlivcem, nástupce jednoduše neustanovila. Nastal přirozeně nesmírný zmatek, hlavní město nebo poddaná provincie zůstaly třeba bez soudce a nebylo nikoho, kdo by plnil příkazy nutné k řádnému chodu země. Tento vážný nedostatek mohl jednoho dne Benátky smrtelně ohrozit, a proto zasáhli moudří: vydali zákon, jímž bylo stanoveno, že dokud není jmenován nástupce, nesmí být příslušný úředník městské či provinční správy odvolán. Tím neumožnili Radě její občasné neblahé výstřelky, jimiž ochromovala řádný chod státu.

 

Kapitola L.

O tom, jak by republika či vladař měli umět udělat z nouze ctnost pro klid v zemi

 

Schopní a šikovní muži ve vládě toto umění odedávna ovládali. Když se Řím za války rozhodl, že začne bojovníkům vyplácet žold ze stání pokladny, bylo to něco zcela převratného v dosavadní praxi, protože až do té doby táhl do pole každý za své. Senát k tomu donutila holá nutnost, protože bez tohoto opatření by Řím nebyl schopen vést úspěšně další války, ale prezentoval je lidu tak, že to přijal jako dobrodiní. Marně se tribuni snažili otevřít lidem oči a upozorňovali, že důsledkem tohoto opatření budou jen nové daně. Když byl pak senát vskutku nucen k daním přikročit, nejvyšší takticky vypsal šlechtě, a tak mu sláva z tohoto kroku zůstala.

 

Kapitola LI.

O tom, jak zarazit vzestup ctižádostivého muže k moci

 

Když senát uložil nejvyšší daně šlechtě a podařilo se mu tak zachovat zdání lidumilnosti, urazil nejdůležitější kus cesty k tomu, jak připravit v očích lidu nepohodlné tribuny o prestiž, nakonec i o úřad a nepokoje v Římě mohly skončit. Nebyl však bohužel důsledný.

Kdyby byli stejně chytře postupovali odpůrci Cosima Medicejského, byli by se ho zbavili snadněji a rozhodně trvaleji než drastickým vyhnanstvím z Florencie. Stačilo použít Cosimovy vlastní metody – demagogického lichocení lidu – a byli by mu vyrazili zbraň z ruky a bez nepokojů a bez násilí by se ho byli zbavili.

Pier Soderini se dostal ve Florencii k moci vlídným jednáním a vytvořil si tak pověst demokrata. Když se později všem zprotivil, místo aby ho snadno – a také čestněji, bezpečněji i trvaleji pro republiku – zbavili moci jeho vlastními prostředky, vyvolali vzpouru a jeho pád znamenal i konec republiky.

Můžete mi namítnout, že se Soderniniho nepřátelé dopustili chyby, když zavčas nezabránili jeho vzestupu, a sám Soderini – ke své škodě – že rovněž neudělal zavčas totéž s nimi. K tomu lze říci jen to, že Soderini v ničem nepochybil, protože žádné čestné východisko, jímž by současně neohrozil republiku, pro něho neexistovalo. Tolerování Medicejských bylo pro něho na jedné straně užitečné, na druhé straně však nebezpečné. Kdyby byl lid odhalil jeho spojení s tímto rodem, zavrhl by ho snadno a dříve než jeho pozdější mocní nepřátelé.

Každá mince má dvě strany a v politice je vždycky nutné zvažovat, která ze stran s sebou nese víc nebezpečí a problémů. Stačí malá unáhlenost a dosáhneme pravého opaku jako Cicero, když chtěl Antonia připravit o přízeň. Jakmile Antonia prohlásili za nepřítele senátu, shromáždil početné vojsko, většinou z bývalých Caesarových bojovníků. Cicero senátu poradil, aby proti němu poslal
Octaviana s vojsky a konzuly Hirtiem a Pansem, protože počítal s tím, že jméno Octaviana, Caesarova synovce, udělá na vojáky dojem a přidají se k němu. Stal se však pravý opak: Antonius si získal Octaviana a způsobil tak rozkol v patricijském táboře. Cicero totiž nedomyslel, že Caesar byl nepřítelem senátu a právě jeho pokořením že se proslavil a ovládl Řím. Nikdy neměli podlehnout klamu, že od Caesarových dědiců či jeho strany se mohou nadít něčeho, coby posílilo republikánské zřízení.

 

Kapitola LII.

O lehkovážnosti lidu

 

Když Řím dobyl Vejí, bylo rozhodnuto, aby polovina jeho občanů osídlila tamní úrodné pozemky. Blízkost Vejí Římu zaručovala hladký správní chod města. Návrh se však setkal s prudkým odporem senátu a několika moudrých mužů, kteří jej považovali za krajně škodlivý. Lid, nalákaný vidinou obohacení, se vzbouřil a byl rozhodnut prosazení plánu podpořit i za cenu krveprolití. Nebýt několika starých a všeobecně vážených občanů, kteří se za názor senátu postavili, skončilo by to tehdy zle.

Na této epizodě stojí za povšimnutí, jak snadno se široké vrstvy dají oklamat nadějí na hmotný prospěch a jsou pak ochotné vrhnout sebe i stát bez přemýšlení do záhuby, když se nenajde někdo moudrý a důvěryhodný, kdo uvede věci na pravou míru. Toho si musí být republika dobře vědoma a nikdy nedopustit, aby se lid v jejích slovech zklamal, protože pak v kritické situaci nevěří nikomu a ničemu.

Psychologie davu je už taková, že hmotný prospěch nebo opatření jevící se jako heroické ho okamžitě nadchnou a zaslepí natolik, že si ani nevšimne nebezpečí za nimi skrytého, zatímco pro zjevnou nevýhodu či pro opatření, které vypadá jako zbabělost, jej budete získávat jen s největšími obtížemi, i když mohou přinést zisk a prospěch všem.

Příklady pro mé tvrzení najdeme jak u Římanů, tak u barbarů. Fabius Maximus se marně snažil přesvědčit římský lid, že by bylo užitečnější válku s Hanibalem oddalovat a vyčkat, až slám bez boje odtáhne. Všichni považovali jeho návrh za zbabělý a ponižující, a tak ho neprosadil, protože navíc neměl po ruce dost přesvědčivých důkazů, že to Hanibal nakonec vskutku vzdá. Národní pýcha je většinou tak silná, že s ní ani nejrozumnější názor nic nepořídí. Římané dali Fabiovu veliteli jízdy souhlas k bitvě i proti vůli diktátora a nebýt právě opět Fabia, byli by sklidili zdrcující porážku. Národ si však z toho nevzal vůbec žádné poučení. V pozdější době byl dosazen na úřad konzula bezvýznamný muž Varro, nicméně lid mu lehce sedl na lep, když se na veřejných prostranstvích chvástal, jak snadno s Hanibalem zatočí. Výsledkem byla bitva u Cann a Řím stál na krok od záhuby.

A ještě jedna situace z římských dějin. Hanibal už řádil v Itálii osm deset let a zaléval zemi krví jejích synů, když se do senátu dostal muž sice prostého původu, ale ověnčený vojenskými zásluhami – Centenius Paenula – a nabídl, že sebere silné dobrovolnické vojsko a Hanibala přivede živého nebo mrtvého. Senátorům nápad připadal jako naprosté šílenství, ale báli se ho odmítnout, aby nevyvolali nevoli a bouře. Raději riskovali zkázu pro všechny. Paenula tedy vytáhl s nevycvičeným mužstvem proti slavnému vojevůdci a jak jinak, utrpěl porážku a přišel i se svými vojáky o život.

Nebo v Athénách se zas moudrý a zasloužilý Níkias snažil odvrátit senát a lid od plánů na napadení Sicílie, nebylo mu však dopřáno sluchu a dny Athén byly sečteny.

Když se stal Scipio konzulem, žádal pro sebe jako provincii Afriku a sliboval, že rozdrtí Kartágo. Senát se tentokrát přiklonil k Fabiu Maximovi a odmítl dát souhlas. Scipio mu tedy pohrozil, že plán předloží lidu, protože se mohl být jistý jeho nadšeným přitaká-váním.

Ale proč chodit daleko do minulosti, máme-li i v našem městě nejeden důkaz pro mé tvrzení. Ercole Bentivogio po vítězství nad Bartolemeem d´Alviane u San Vincente obléhal společně s Antoiem Giacominim město Pisu. Přestože mnoho rozumných mužů jeho plán schvalovalo, nikdo si mu nedovolil v něm bránit, protože lid byl jako omámen Benitvogliovými demagogickými řečmi.

Nejrychlejší způsob, jak pohřbít republiku i sebe, jsou tedy impozantní, neuvážené velké plány, protože u lidu vždycky projdou a hrstka střízlivě uvažujících mužů nic proti tomu nezmůže. Dopadnou-li špatně – a to se často stává – hynou iniciátoři i vojáci, a pakliže vojevůdce porážku přežije, bývá vyhnán či uvržen do vězení (jako se to stalo kartáginským a athénským vojevůdcům), protože všechna vina padne na jeho hlavu a ani předchozí bůhvíjak velké zásluhy ho nezachrání.

I Giacomini se toho dočkal, když Pisu nedobyl, a takřka přišel o život. Zachránila hojen útrpnost těch, kdo o něm rozhodovali.

 

Kapitola LIII.

O hodnotě důvěryhodného a energického muže, který dokáže čelit horkým hlavám davu

 

Jak už jsem se zmínil, úctyhodný a bezúhonný muž ve službách republiky je jedinou účinnou hrází rozvášněnému davu. Jak někde říká Vergilius: „Když před ně předstoupí muž ctihodný a všeobecně vážený, ztichnou a pozorně mu naslouchají.“ Měl by tedy před tvář lidu předstupovat v kritické chvíli ozdoben i všemi vnějšími znaky svého důstojenství, aby dodal slovům co největší váhu.

Před několika lety byla Florencie rozdělena na dva tábory – na „plačící“ a na „rozhněvané“. Když došlo k boji, „plačící“ podlehli a Pagolantinio Soderini, který k nim rovněž patřil, upal v nebezpečí, že ho rozvášněný dav zabije a jeho dům vyplení. Náhodou byl však v domě jeho bratr Francesco, nynější kardinál a tehdy biskup ve Volteře, oblékl biskupský ornát a vyšel vstříc ozbrojenému lidu. Ctihodným zjevem a váhou slov útok zadržel a o jeho neohroženém vystoupení se pak ještě velmi dlouho mluvilo a lidé ho velebili.

 

Kapitola LIV.

O tom, že vláda v neprohnilém státě má volné ruce ve všech všeobecně prospěšných opatřeních, a o tom, že stát, kde vládne spravedlnost a rovnost, nemusí mít strach z tyranie, a naopak tam, kde spravedlnost a rovnost je neznámým pojmem, se republikánské zřízení jen těžko prosadí

 

Když Camillus oznámil senátu, že slíbil desetinu kořisti z Vejí Apollónovi, byla už celá rozdělena mezi lid, takže se nevědělo, kolik vlastně vcelku dělala. Proto senát vydal nařízení, aby každý veřejně odevzdal desetinu z toho, co získal. Přestože lid zpočátku reptal, nakonec nařízení splnil. Jak zdravý musel být organismus státu, když si mohl dovolit víru v poctivosti svého lidu, a jak bohabojný, čestný byl tehdy římský lid, když se nesnažil republiku potichu a potají oklamat.

Tam, kde jsou státy špatně spravovány, vládne mravní zkáza, nepořádky a labilita. Takový je stav v dnešní Itálii, částečně i ve Francii a ve Španělsku. Nižší stupeň zkázy v obou královstvích můžeme přičíst osobnosti králů a dobré ústavní formě.

Naopak v Německu je domovem převážně statečnost, počestnost a bohabojnost, města svědomitě zachovávají zákony a sovu společenskou morálkou jsou tak silná, že si nikdo netroufá ohrožovat jejich svobodu. Když některé město potřebuje peníze na veřejné účely, vydá nařízení, že každý občan musí zaplatit jedno nebo dvě procenta z majetku, a každý přijde vhodit příslušnou částku do pokladnice. Nikdo už nikoho nemusí kontrolovat. Kdyby se nemohli spolehnout na poctivost obyvatel, jistě by si už byli vymysleli nějaký jiný způsob vybírání daní.

Jak si vysvětlit, že právě u Němců nacházíme dnes tak výjimečnou poctivost? Především Němci nikdy zvlášť neobchodovali se sousedy, na pokrytí jejich potřeb jim stačily vlastní zdroje, a tak nebezpečí špatného vlivu bylo omezeno na minimum – španělské, italské a francouzské mravy k nim nepronikaly. Za druhé tato města nemají šlechtu a panuje zde rovnost.

Koho nazýváme šlechticem? Člověka, který žije zahálčivým způsobem v hojnosti z výnosu svého majetku, na němž však nepřeloží stéblo stéblem. Takoví lidé jsou zhoubnou pro každou republiku a pro každý stát. A když kromě toho vlastní ještě hrad a poddané, jsou ze všech nejhorší. Neapolské království, církevní stát, Romagna a Lombardsko, jsou jich plné, proto tu nikdy nevznikly republiky ani jiný spořádaný státní útvar. Tato vrstva je nejzarytějším nepřítelem občanské pospolitosti a občanských svobod. Jediný útvar, který by tu ještě jakžtakž mohl uspět, je monarchie.

Tam, kde je společnost do dřeně zkažená, nestačí na udržení pořádku zákon, ale musí tu být královská moc s neomezenou a mimořádnou pravomocí, aby byla schopna nadutost a zpupnost šlechty zkrotit. Všimněme si Toskánská, kde na malém prostoru existovaly hned tři republiky – Florencie, Siena a Lucca. Mohly se zrodit jen proto, že v té oblasti žije jen velmi málo hradních pánů a šlechticů.

Závěrem tedy můžeme říct, že republika se může vytvořit jen za předpokladu, že rozpráší šlechtu, a naopak z republiky že je možné udělat monarchii tak, že společenské zřízení začne vyzvedávat ctižádostivé jednotlivce a nadělá z nich novou šlechtu se všemi jejími výsadami a hmotným zajištěním. Ti pak budou monarchii vší mocí udržovat. Proměnit monarchii v republiku a naopak republiku v monarchii dokáže jen velmi schopný muž, a proto se to jen nemnohým podařilo, i když se o to leckteří pokoušeli. Pro většinu lidí je to příliš veliké sousto, s nímž si neumějí poradit a dělají hned zpočátku veliké chyby.

Namítnete mi možná – a co Benátky? Pravda, v Benátkách významné funkce zaujímají šlechtici, ale to jsou patricijové jen titulu, nemají žádné poddané a jejich příjmy nepocházejí z výnosu pozemků, nýbrž z obchodu a movitostí, nemají hrady ani výsady, jež jiní občané nemají.

Tam tedy, kde je domovem rovnost – dozrál čas na republiku, kde vládne nerovnost, nadchází doba monarchie. Půjde-li někde vývoj jinou cestou, vznikne stát neodpovídající skutečnosti a bude mít krátké trvání.

 

Kapitola LV.

O tom, že blížící se neštěstí věštívají lidé i příroda

 

Čím to je, že dříve než stát postihne zkáza, objevují se věštci, proroci, různá znamení na obloze a všelijaké zázraky, které napovídají, co se blíží?

Jak často předvídal Girolamo Savonarola vpád krále Karla VIII., a než se to stalo, povídalo se po Toskánsku, že kdosi viděl nedaleko Arezza vojáky a velkou bitvu. Než zemřel Lorenzo Medicejský starší, blesk zasáhl katedrálu, a než byl vyhnán Pier Soderini, doživotně jmenovaný gonfaloniér florentského lidu, blesk udeřil do jeho paláce. Před příchodem Galů do Říma plebejec Marcus Cedicius oznámil senátu, že mu jakýsi hlas přikázal na půlnoční ulici, aby město varoval, že přijdou Galové.

Těžko tyto jevy mohou vysvětlit. Na to by musel přijít muž, který se vyzná v nadpřirozených a nevysvětlitelných jevech. Je možné, že mezi námi žijí zvlášť moudří a citliví jedinci, obdaření darem jasnozřivosti a ti pak ze soucitu varují své spoluobčany, aby se mohli připravit na obranu. Je však pravda, že takové úkazy bývají pravidlem před příchodem velkých a nečekaných pohrom.

 

Kapitola LVI.

O tom, že organizovaný jednotný lid je obrovská síla, zatímco dav je slabý

 

Po pádu Galů do Říma se mnoho občanů vystěhovalo do Vejí, ačkoli senát vydal nařízení, aby se všichni do určité doby vrátili zpět. Zpočátku nikdo edikty nebral vážně, ale nakonec se přece jen po vypršení lhůty poslušně vrátili domů.

Titus Livius o tom říká: „Ačkoliv Římané jako celek byli zprvu urputní, potom se ze strachu – jako jednotlivci – přece jen podřídili.“

Tento výrok přesně postihuje povahu lidí. Skryti v davu jsou nadmíru srdnatí, zejména pokud jde o slova, ale jakmile jim začne hrozit postih, nevěří jeden druhému a pokorně uposlechnou příkazů a zákonů.

Pro politika z toho plyne poučení, že ve spořádaném státě si nemusí příliš lámat hlavu s momentálními náladami a výroky lidu, ale v kritických situacích, kdy všeobecné zábrany povolují, musí najít taková opatření, s jejíchž pomocí by ho ke kázni donutil.

Nebezpečné občanské bouře vznikají jako důsledek nesouhlasu s omezováním občanských svobod anebo po svržení oblíbeného panovníka, zejména zůstal-li naživu. V takových případech výbuch lidového odporu bývá strašný ale ze jej zkrotí jen násilnými prostředky. Nepokoje z jiných příčin nebývají tak zlé, zejména nemá-li povstání svého konkrétního vůdce. Živelný projev rozběsněného davu sice bývá strašný a ničivý, ale bez vůdčí osobnosti většinou časově omezený. Mají-li se vládní činitelé kde ukrýt pro první chvíle, mnoho počítat s tím, že horké hlavu zchladnou, dav se rozpadne na jednotlivce a každý začne horečně přemýšlet, jak se zachránit před následky a budoucími represemi.

Chce-li být lidové povstání úspěšné, musí mít bezpodmínečně svého vůdce, který by postup a počínání lidu organizoval a současně myslel do budoucna na jeho ochranu před následky.

Titus Livius vypráví, jak po Virginiině smrti lid vytáhl do ulic, a aby si zajistil splnění svých požadavků, zvolil ze svých řad dvacet mluvčích-tribunů. Tím se z davu stala organizovaná síla s reálnou nadějí na úspěch.

 

Kapitola LVII.

O tom, že lid je moudřejší a ve svém postoji stálejší než vládci

 

Jak Livius, tak jiní historikové tvrdí, že dav je samolibý a vrtkavý. V minulosti najdeme nejeden příklad, jak byl panovník zaživa nenáviděn a posléze připraven o život, ale p smrti byl pak stejně náruživě oplakáván. Tak tomu byl s Mnliem Capitolinem v Římě, s Hierónem v Syrákúsách i s jinými. Jeden kronikář říká: „Je v povaze davu buď pokorně sloužit, nebo nadutě diktovat svou vůli.“

Obávám se, že tento problém je na d jiné složitý, a nevím, zda svým opačným názorem na věci nevyvolám nelibost. Všichni ti dějepisci se totiž po mém soudu dopustili chyby jednostrannosti pohledu.

To, co připisují jako vlastnost davu, můžeme totiž stejně dobře pozorovat u jednotlivců. Nenajdeme však tuto vrtkavost a nadutost u egyptských ani spartských králů, ale ani u současných francouzských panovníků. Proč? Protože i oni byli a jsou vázáni zákony, které vymezují jejich moc a práva. A stejně je tomu i s lidem. V zemi zvyklé dodržování zákonů není dav ani podlézavým služebníkem, ani nadutým tyranem.

Dokud byla římská společnost zdravá, i lid si zachovával zákonnými a občanskými svobodami a právy svou lidskou a občanskou důstojnost. Když byla na místě poslušnost, tak lid diktátory a konzuly poslouchal, když však uznal za nutné se proti útlaku bránit, tak se s pomocí zákonných prostředků bránil – např. proti decemvirům nebo proti Manliovi, jehož dal podle práva popravit. Na tom, že jeho smrti pak želel, není nic překvapivého a nelze mluvit o vrtkavosti, protože Capitolinus byl osobnost rozporná a vedle špatných vlastností měl i jiné, vynikající. Kdyby byl Manlius vstal z mrtvých, byl by římský lid znovu vynesl stejný rozsudek.

Ona historikova věta ted neplatí o lidu žijícím v republikánském zřízení, ale pouze o davu například syrákúském, nebo právě tak o panovnících jako byl Alexander nebo Herodes, protože ti i oni žili ve zřízení zákonů nedbajícím, a proto jednali jak jednotlivci, tak i celek zcela bez zábran a bezuzdně.

Povaha davu není o nic horší než povaha panovníků a oba hřeší jen takovou měrou, jakou jim to dovoluje řád.

Odmítám proto vžitý názor, že lid je nestálý, vrtkavý a nevděčný, a tvrdím, že jsou to spíš vlastnosti vládců než lidu. Ve společnosti, která ctí zákon, je lid stejně moudrý a stálý jako panovník. Ne náhodou se říká „hlas lidu, hlas boží“.

Veřejné mínění dokáže jasnozřivě odhadovat, co nejbližší budoucnost přinese, umí většinou rozlišit pravdu a lez v proslovech řečníků a jít za tím správnějším hlasem, právě tak jako ve volbě osob do úřadů a hodnotí je pravděpodobnost jeho zmýlené zpravidla menší než u panovníka. Lid nikdo nedokáže ani přemluvit, ani koupit, aby hlasoval pro neschopného či amorálního člověka, zatímco vládce lze opentlit nejrůznějšími způsoby, a jeho nechuť a odpor k takovému bezcennému muži dokáže přežít i století, zatímco panovník mnohdy pod vlivem okolností svůj názor změní. Římský lid se například při volbách konzulů zmýlil za dobu několika století jen čtyřikrát.

Zkušenost historie dále praví, že tam, kde se na vládě podílí lid, dosahují státy rychlejšího pokroku než v režimech absolutistických. Příkladem budiž opět Řím po vyhnání Tarquiniů a Athény po pádu Peisistratově. Pdstata je v tom, že lid je méně sobecký a má větší smysl pro blaho obecné než pro blaho jednotlivce.

Nechci ubírat slávu a velikost skvělým osobnostem dějin, které přispěly do vývoje lidstva blahodárným zákonodárstvím, pokrokovými ústavami, nařízeními a institucemi, ale lid jejich respektováním a uváděním v život věhlas těchto zakladatelů zmnohonásobil a nehynoucí slávu svých národů zvýšil.

Panovník, který si může dělat, co chce, dělá pošetilosti, řeka davu, plynoucí bez vymezeného řečiště a bez hrází, s chová stejně bezhlavě jako živel sám. Porovnáme-li však skutky obou za stejných podmínek, lid se dopouští méně chyb než vládce. Rozzuřený dva dokáže přivést k rozumu modrý a úctyhodný muž, krutého pána nikdo na světě, jen násilí. Choroba, kterou oba trpí, je stejná, ale lék není totožný: k vyléčení lidu stačí slova, na panovníkovu nemoc platí jenom meč.

Pokud jsou mravy lidu příliš uvolněné, nemusíme se ho bát v přítomnosti, ale perspektivně, protože taková situace je žírnou půdou pro tyranii. U špatného a neukázněného vládce je tomu naopak: pro přítomnost je smrtelným nebezpečím, ale do budoucna se mže stát příslibem svobody. Krutost lidu stíhá ty, kdo ohrožují veřejný majetek, vládcova je namířena proti těm, kteří ho chtějí připravit o jeho vlastní blahobyt.

Na lid je možné házet bláto i tehdy, když se podílí na vládě, bez osobního ohrožení ho osočovat, ale o panovnících se mluví zásadně šeptem a neobyčejně ohleduplně, protože z nich jde strach.

V následující kapitole bude na místě v návaznosti na toto téma pohovořit o tom, čí spojenectví je výhodnější, zda jsou smlouvy s republikami spolehlivější než úmluvy s absolutistickými vládci.

 

Kapitola LVIII.

O plnění závazků republikami a panovníky

 

V této stati se pokusím prozkoumat, čí slovo a spojenectví je pevnější, na koho a na co se lze více spolehnout, zda na republiku, nebo na jednotlivé vládce. Není to úkol lehký, protože příklady z minulosti i z přítomnosti nesvědčí ani pro jednu z obou stran jednoznačně.

Pokud jde o smlouvy vynucené, mohu s klidem říci, že je nedodržovaly a nebudou dodržovat ani republiky, ani panovníci. Hro-zí-li z dodržení slova nebezpečí nebo zánik, nedodrží je nikdo.

Když se Démétrios, jemuž se říkalo Obléhatel měst, chtěl uchýlit před svými nepřáteli do Athén, které mu byly za ledacos zavázány, město ho nepřijalo, protože se právem obávalo následků. Když Caesar porazil Pompeia v Thessalii, vyhledal si Pompeius útočiště v Egyptě u Ptolemaia, jemuž kdysi dopomohl k moci. Ten se mu však odvděčil tím, že ho dal zavraždit. Jak Athény, tak Egypt měly naprosto stejné pohnutky – obavy o vlastní bezpečnost – nicméně republika se zachovala přece jen lidštěji.

Tam, kde je nedodržení závazku spojeno s okamžitým rizikem pro stát, nalézáme jak u republik, tak u vládců stejnou věrnost, i když jim v budoucnu tak hrozí zkázou. Z republik tak dopadli obyvatelé města Saguntum v Hispánii, jež padlo za své spojenectví s Římem, u nás Florencie v roce 1512 za spolek s Francií.

Zvážíme-li tedy různé příklady závazků za rozličných situací, můžeme přece jen říci, že republiky bývají stálejší než panovníci, a i tehdy, když pro vlastní nebezpečí musí své závazky nedodržet, chovají se méně drasticky a uvážlivěji, protože jejich schvalovací mašinérie je zdlouhavější a rozhodnutí pomalejší.

Spolky a závazky se ruší tehdy, když z toho státu nebo vládci kyne prospěch. I v tomto případě jsou však republiky spolehlivějšími partnery, protože panovníkovi často stačí malá momentální výhoda a už nedostojí v slově, zatímco věrností republiky nemusí otřást ani ten největší prospěch, i když ho má na dosah.

Themistoklés předstoupil před Athéňany s prohlášením, že má skvělý a pro veřejné blaho neobyčejně výhodný plán, ale že ho nemůže zveřejnit a dát ho všem k odsouhlasení. Lid si tedy zvolil Aristeida, aby se stal Themistoklovým důvěrníkem, a dal mu plnou moc, aby jeho jménem rozhodl, zda plán uskutečnit či ne. Themistoklés pojal úmysl zmocnit se nebo zničit celé řecké loďstvo nacházející se blízko pobřeží a udělat tak z Athén vedoucí stát Řecka. Aristeidés oznámil lidu, že plán je sice výhodný, ale krajně nečestný. A lid ho nepřijal.

Filip Makedonský a mnohá další knížata by si za takového stavu věcí pramálo lámali hlavu morální stránku problému. Vždyť dobře víme, že většinu toho, co získali, nabyli jen a jen porušováním úmluv.

Proto tvrdím, že republiky jsou i v plnění úmluv a závazků spolehlivější než jednotliví panovníci.

 

Kapitola LIX.

O tom, že při volbě římských konzulů nerozhodoval věk

 

Řím nikdy v historii při udělování hodností nehleděl na věk, ale na zásluhy svých občanů. Valerius Cervinus se stal konzulem v pouhých dvaceti letech a ve své nástupní řeči řekl vojákům, že konzulát je „praemium virtutis, non snaguinis“ (odměna za ctnost, niko za původ).

Byl to dobrý, prospěšný princip. Chce-li být nějaká republika tak úspěšná jako Řím, musí se ho bezpochyby držet. Nemohu přece žádat od lidí oběti, a přitom jim nedat ani naději na odměnu a vyhlídku na možnost spolurozhodování. Má-li nějaký mladý muž tolik odvahy a duševních schopností, aby se proslavil nějakým vynikajícím činem, bylo by pro republiku velikou ztrátou jeho kvalit nevyužít – bez ohledu na původ i na to, že ta která hodnost vyžaduje moudrost staršího věku – a čekat, až mladík zestárne a jeho energie i duševní síly zeslábnou.

Tak Řím uvažoval v případech Valeria Cervina, Scipiona, Pompeia a mnoha dalších – a vyplatilo se mu to.